Olívie, i tobě se splní sen

Milá Olívie,

tak Ti vlastně ani nevím jak začít - můj anděl strážný se tvářil a tváří taky pořád důležitě, když nás všechny svolává k jídlu, no zrovna mě se to k jídlu onehdá moc nepozdávalo, ale tak jsem ze slušnosti něco málo zobnul (aby byla radost, že mi chutná)....................a najednou se mi začaly vracet vzpomínky, kde jsem se tady a jak ocitnul, podle mě teda v ráji kočičím a jak to se vlastně se mnou bylo.

Kočičí filozofové

Kočky jsou jedinečné a nesrovnatelné ve způsobu, jakým hospodaří s časem. Není proto divu, že se staly inspirací mnohým myslitelům nebo umělcům.. Kočka umí reagovat velmi přesně, je li to třeba. Jen se na ní stačí podívat, jak je mrštná při lovu, na útěku, v boji nebo při hře. Ovšem na druhou stranu umí být zcela líná, zabraná do sebe a „zasněná“.

Plánování času

Pro každou kočku je velmi důležité, aby mohla mít dostatek času na odpočinek.

Z osmi nebo devíti hodin, které kočka denně netráví spánkem, je v závislosti na věku vysoce aktivní nanejvýš jednu až dvě hodiny, kdy si hraje nebo loví

9. umísťovací výstava opuštěných koček - Plzeň 2011

V sobotu dne 22.10.2011 se konala 9. umísťovací výstava opuštěných koček v kulturním zařízení JAS na Jablonského ulici v Plzni: letáček zde

Brzy ráno za husté mlhy jsme vyráželi z domova. Na výstavu v Plzni jsme se moc těšili. Vyráželi jsme v sestavě – Nikol, Markét, Gábi, Kristýna a Michal. Přímo do kulturáku JAS za námi dorazily holky - Lucka, Danča a Terezka.

Útulek pohledem celkem normální kočky

Kdysi jsem byla Moura, ale v útulku jsem dostala jméno Olívie. Popravdě, já taková Olívie vlastně jsem a jako správná kočka se také patřičně chovám. Tolik jen na úvod, abyste věděli, zač je toho vlastně loket.

Pocházím ze sídláku ve Slaném od popelnic a kontejnerů, které se nachází poblíž místní Billy. Tam mne chodila krmit jedna milá paní, taková obyčejná a moc hodná, víš? Jenže, problém byl v tom, že nás bylo na sídláku víc a zdržoval se tam se mnou jeden velmi poškubaný kocourek jménem Hubert. Často, ale nerada vzpomínám na svůj venkovní bídný život, byl velmi velmi smutný.

Výsledek lidské lhostejnosti

Pocházím s vesnice a žiji na vesnici. Takže o kočičím životě na venkově něco vím. Ne, nebudu házet všechny lidi do jednoho pytle. Jen se jich většina dívá na kočky stejným způsobem jako před 100 lety. Jenže doba se změnila. Nejsou už všude pole, statky plné myší a hojnosti. Málokde je alespoň pořádná suchá a závětrná stodola. Podmínky koček, které nemají domov, jsou jen málo k přežití - nebo spíš k nepřežití.

Počkej, já tě pokoušu…

Možná se vám to už někdy stalo. Začnete si hrát se svojí milovanou kočkou, hladíte ji po bříšku, když tu najednou se z nevinné hry stává poněkud drsnější akce…

Když si s kočkou hrajete, může se někdy stát, že vám znenadání stiskne zápěstí předními tlapkami (samozřejmě s vystrčenými drápky, aby to pořádně bolelo) a přitáhne si vás, zatímco její zadní nohy kopou (současně nebo střídavě). Dokonce někdy přijde na řadu i tlamička, když se snaží kousnout vás do ruky. Jedná se vlastně o normální obranně-útočné chování, kdy kočka v pozici na zádech kope svého soka tlapami do břicha. Jenže kočka si občas „splete“ kočičího protivníka s vaší rukou.

Týrané kočičky ze Slaného

Je čtvrtek 22.9.2011, začíná den jako každý jiný. Opět prožíváme náročné ráno – úklid, dřinu, chaos, starosti a nakonec také radosti. Michal hlásí, že má z předešlého dne zmeškaný hovor. „Zavolej hlavně zpátky, Michale! Co když někdo něco důležitého potřeboval?“ Michal během dne volá a oznamuje mi, že mluvil s nějakým pánem a jedná se údajně o celou skupinu kočiček, kterým je potřeba poskytnout azyl a pomoc. Zmiňuje se také, že předal pánovi kontakt na mne, abych s pánem případně vše osobně dojednala. Lépe řečeno, abych případně pánovi poradila, na koho se obrátit dál, protože v našem útulku máme STOP STAV a kočičky momentálně nepřijímáme.

!!! KLADNO A OKOLÍ !!!
Dne 10/10/2011 se v Rabasově ulici na Kladně (naproti parku Trilobit, u Finančního úřadu, pod gymnáziem) ztratil kocourek Míša! Prosím, pomozte při hledání kocourka Míšy. Je 4 roky starý kastrovaný kocourek tmavé barvy s šedivými pruhy na spodní straně těla.

ODKAZ A FOTOGRAFIE NA FACEBOOKU

Bílá kočka přes cestu

Šla jsem zvolna svou oblíbenou ulicí Zahradní a obdivovala rozkvetlé záhony. Kdybych měla být úplně přesná, řekla bych, že jsem táhla nohy za sebou kvůli únavě z práce. Jenomže to nezní zrovna poeticky a já mám navzdory únavě poetickou náladu. Aby ne! Pátek, před sebou víkend a pak dva týdny volna s příslibem krásného slunečného počasí. Dovolená, to je jediný čas v roce, kdy mám pocit, že opravdu žiju, že jsem sama sebou. V práci si zoufám. Původní profesí jsem aranžérka, ale skončila jsem v malé fabrice na boty a celý den stojím u pásu. V našem městečku L… a okolí moc pracovních příležitostí není.

Původ kočky

Nejméně před 12 milióny lety se na Zemi objevily první pravé kočky v celé řadě forem. V celé Evropě a v některých oblastech Blízkého východu žila kočka Martelliho, která vyhynula někdy před 10 milióny let. Předpokládá se, že byla přímým předkem moderních malých koček, z nichž se později vyvinula kočka domácí. V období před 600 až 900 tisíci let z ní vznikla také kočka divoká, která se postupně rozšířila po celé Evropě, Asii i Africe ve třech hlavních typech: evropská kočka divoká, africká kočka plavá a asijská kočka stepní. Předkem kočky domácí je africká kočka plavá a asijská kočka stepní.

Tempo

Je to už sedm let, ale pamatuji si to vše, jako by to bylo včera.

Vždy jsem měla ráda zvířata, ale moje maminka moji vášeň nesdílela a dodnes si pamatuji větu, „Teď bydlíš u mě, až budeš bydlet sama, pořiď si třeba krokodýla. Tento názor, ale nebyl zase tak pevný, protože moje mamka viděla, že to se mnou tak lehké nebude a tak jsme začínali u rybiček, žabiček, přes želvy a černé morče Kominíka a ve 13 letech, jsme si přinesli domů mého prvního pejska Bleka, který zemřel, až když jsem čekala miminko. To už jsem bydlela s manželem a měli jsme černou střední kníračku Bellinku. Blečínek zůstal u rodičů a shodou okolností, když měla naše Bellinka plánováná štěňátka, tak Blečínkovo zdraví už to nevydrželo a rodiče si vybrali jedno z našich štěňátek, kterého pojmenovali Ben.

Ztracená kočka

Naši kočičku Ajlu milovala celá rodina. Byla jediným zvířecím mazlíčkem a nejrozmazlenějším členem rodiny. Žijeme v dvougeneračním domku, v přízemí já s manželem a občas náš syn Martin, co má toulavé boty (kdoví, jestli v minulém životě nebyl toulavým kocourem) a v patře dcera Vlasta s dětmi – Honzíkem a Terezkou. Vlasta je na mateřské, já dělám jen brigády a tak byl vždycky někdo doma, kdo se Ajlince věnoval, za kým si přišla pro pomazlení, kdo jí pustil vodu z kohoutku, protože ta z misky jí nechutnala, kdo vzal provázek se střapečkem a hrál si s ní a honil se s ní po schodech a vždycky se našel někdo, kdo jí otevřel dveře na zahradu. Tam měla své oblíbené místo, z našeho pohledu to nejošklivější místo z celé zahrady – starou kůlnu. Máme tam nářadí a nejrůznější haraburdí. Když jsem přišla na zahradu něco dělat, Ajla se nasoukala do škvíry mezi dvířky a střechou a pozorovala mé pachtění. Pak si zívla, to ona ví o příjemnějším způsobu jak strávit odpoledne. Držela se u domu a my jsme byli rádi, že se netoulá jako sousedův kocour. Ten se třeba dva týdny neukázal, pak přišel celý potlučený, doškubaný, nechal se hýčkat a až se vzpamatoval a vykrmil, zase zmizel. Nikdy bych si nepomyslela, že zrovna naše kočička se ztratí. A přece se to stalo.

25. umísťovací výstava opuštěných koček – Praha Hostivař 2011

Když jsme kdysi začínali jezdit na umísťovací výstavy, nevěděli jsme, co nás čeká a nemine. Ovládala nás nervozita a vítězil nad námi tak trošku také stres. Nyní již nic takového neznáme a nezažíváme. Výstava pro nás znamená sice velmi náročný den, ale také duševní odpočinek a setkání s nejbližšími lidmi, kteří nám pomáhají. I když jsme se výstavy v Hostivaři účastnili již potřetí, přesto byla výstava naprosto odlišná než ty předchozí. Atmosféru jsme zažili skutečně jedinečnou a úžasnou. Opět zafungovala ochota pomoci, a tak byly srdíčkové kočičky zaštítěny mnoha ochotnými dobrovolníky – Markét, Nikol, Gábi, Heduš, Mirkou, Evičkou a Dančou Xeničkovou.

3. čtvrtletní zpráva roku 2011 o činnosti útulku O.S. Srdcem pro kočky

3. čtvrtletí roku 2011 přineslo mnoho zvratů. Přes veškerý STOP STAV jsme měli ohromný přísun kočiček ze Slaného. Koncem měsíce září jsme se setkali na vlastní kůži s otřesným případem týraných kočiček rovněž ze Slaného. Tato kauza předčila naprosto všechny osudy a příběhy přijímaných kočiček.

Mňau stokrát jinak

„Co se pořád vrtíš?! Sedni si pořádně a dojez tu polívku.“ Napomenula Majka svého neposedného pětiletého synka Kubíka. Jeho o málo starší sestry Katka a Zuzka se zachichotaly. „Ale mě volá Bertík,“ řekl Kubík a už se sunul „nenápadně“ pryč od stolu. „Nejdřív nechtěl jít s námi, zůstal v pokoji a teď mě volá.“ A opravdu bylo slyšet mňoukání a škrábání na dveře. I holky se hrnuly od stolu za Kubíkem a Bertíkem. „Ještě nemáte dojezeno,“ vrátil je přísný otcův hlas. „Stačí, když mu půjde otevřít jeden. Copak ani u toho jídla nevydržíte v klidu?“ Zeptal se rozmrzele. Málokdy se sešla celá rodina pohromadě a on se těšil na příjemný klidný víkend v rodinném kruhu. Měl toho poslední dobou hodně. Pro děti byl ovšem klid zcela neznámý pojem. Šili s nimi všichni čerti a jeden Bertík. Ten zrovna vběhl do kuchyně následovaný Kubíkem. Kubík se neochotně vrátil k jídlu, Bertík skočil Majce na klín a lichotivě jí něco broukal do ouška. Pak chtivě natáhl pacičku k jejímu talíři a zamňoukal. Výmluvnější už ani být nemohl. Majka mu nakrájela malé kousky masa a dala do mističky. „Vidíte děcka jak Bertík pěkně papá? Jestli vám oběd nechutná, dejte ho Bertíkovi a vy dostanete kočičí granule.“ Děti se rozřehtaly. Za spousty pošťuchování, honění brambor po talíři a rodičovského napomínání bylo konečně po obědě.