Barnabáškovo smutné sbohem, také za brášku Čika

Barnabáškovo smutné sbohem

kočičí útulek
Můj příběh začal jako u mnoha opuštěných kočiček a kocourků. Narodil jsem se s trnitou korunkou, což pro nás venkovní kočičky znamená bídu a nouzi. Zažil jsem ty nejhorší životní chvíle, které bych nikomu zažít nepřál.

Všude to dunělo, až se zem otřásala. Tam a zpět jezdily velké železné příšery, kterým lidé říkali vlaky. Moje maminka byla vyplašená, vždyť ji páníčkové teprve nedávno vyhodili z domova, prostě už překážela, pouštěla chloupky, zkrátka byla páníčkům na obtíž.

Měl jsem celkem pět sourozenců. Venku začínalo sychravé počasí, často pršelo, mrzlo a foukal studený vítr. Vnímal jsem zimu a vlhko, zima se plíživě vkrádala až hluboko do morku kostí, byl to pro nás bezdomovce velmi mrazivý pocit. Zdálo se, že maminka párkrát z kamenného pelíšku musela vynést některého z mých sourozenců, který již nedýchal. A skutečně, přišel jsem o čtyři své brášky a sestřičky. Naživu jsme zůstali jen já Barnabášek, maminka Šanelka a bráška Čiko. Nebylo se čemu divit, byli jsme nemocní, plní parazitů a navíc nebylo venku vůbec přijatelně. Přístřešek jsme neměli veškerý žádný. Ranní rosa, hustá mlha a sychravé počasí jsou nám jedinými svědky.

Maminka v duchu spřádala jistý plán. Jednoho dne v noci plán vypukl, přenesla nás přeživší – mne Barnabáška a brášku Čika přes hlavní silnici a šup s námi do úkrytu v podobě křoví. V době, kdy maminka chodila shánět potravu, vídávala totiž za velkou silnicí chodníček a nějaká křoviska, kde přežívaly další kočičky. Maminka čekala na vhodnou příležitost, aby nás mohla zachránit od dunících železných příšer a mohla tak následovat kočičí kolonii. Nakonec se jí to podařilo. Denně zde procházela spousta lidí, hnali se z nádraží i na nádraží, bylo zde velmi rušno. Chodily za námi mimo jiné dámy, kterým se říká krmičky a dávaly nám tolik potřebné papání. No a sem tam nás naštěstí přikrmoval nepřetržitě okolo křovisek proudící dav.

Naše maminka se jmenovala Šanelka. V roští vypadala tak jako odevzdaně, řekl bych skoro apaticky. Ne, že by jen ležela a vypadala na první pohled nemocná, úplně tak to určitě nebylo, ale pohled na maminku byl vskutku zvláštní. Jednou jsem zachytil opravdu pozoruhodný moment, maminka Šanelka a krmičky si koukaly z očí do očí a vtom se stalo něco zvláštního. Maminka jakoby chránila naše bezpečí, stále koukala na krmičky a krmičky na ni a v tu chvíli maminka pustila brášku Čika skrz plot, stále si hlídala pozici svou i krmiček, aby se krmičky nedostaly k bráškovi Čikovi a neohrozily jej. Maminka prostě dělala tělíčkem zeď mezi krmičkami a bráškou. Když byl Čiko v bedně, mamince se najednou ulevilo. Další den se opakovalo to samé.

Já a bráška Čiko jsme byli takoví málo hraví a zvídaví. Všechna ostatní koťata od ďuzny si hrála jako o život - výskoky, přemety, hop na list, hop na větev, ale já a bráška jsme spíš polehávali. Ďuznou mám na mysli díru, ve které jsme se všichni kočičáci zdržovali. Krmičky si myslely, že si já a bráška nehrajeme, protože jsme ještě hodně malí, ale následně krmičkám bylo jasné, že to mělo jinou příčinu. Byli jsme totiž prolezlí skrz naskrz parazity všeho druhu.

Jednoho krásného dne jsem se nechal chytit, věděl jsem, že si jedu odpočinout a dožít svůj život do útulku. Ti bláhoví lidé se radovali, že prý jsem zachráněný a dokonce plánovali, že mi časem najdou nový domov. My kočičky však víme své. Víme moc dobře, kolik času nám tady ještě zbývá. Nebránil jsem se, věděl jsem, že se mi v útulku dostane vysněné péče. Den po dni pak přišli do útulku bydlet bráška Čiko a maminka Šanelka. Hned první noc, kdy jsem byl přijatý, jsem vykonal velké dílo a vykakal jsem se do pelíšku. Chtěl jsem, aby si hovínka všimli mí útulkoví páníčkové. Ano, bylo to tak, hovínko nebylo vůbec hovínko, ale jakási krvavá voda, která obsahovala spoustu parazitů všeho druhu. Panička se vylekala, zavolala páníčka a hned poté volala na veterinu. Dostal jsem léky a k tomu mne odčervili jemnou pastičkou. Druhý den to ze mne jen lítalo. Po čase hovínko nabralo alespoň nějaký tvar, už to nebyla voda, ale jakoby kopec světle šedé zmrzliny, což však také nebylo v pořádku. Následně panička ztratila přehled. Věděla, že já či bráška máme problémy, malá hovínka patřící nám koťátkům totiž obsahovala krev. Naštěstí jsme všichni papali – mamka, bráška i já.

Já Barnabášek jsem byl z celé naší tříčlenné rodiny největší kamarád, i když jsem v prvních chvílích před páníčky utíkal. Kdo by také před páníčky neutíkal, když nám stále podávali léky, to se ví. Přes veškerou péči jsem cítil, že mi není dobře, přesto jsem měl čisté oči, čumáček a stále jsem papal. Pak nastal den, kdy už se okolo výběhu plížili duchové v podobě stínů a volali mne k sobě: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_stavba_vybehu_opet_p.... Panička duchy skutečně viděla, a proto je vyfotila, abyste je mohli vidět i vy, kteří duchy a stíny v podstatě nevidíte a přehlížíte je, i když jsou všude okolo nás.

Říkal jsem si, že těch pár dní mi stojí za to, abych paničce za její přízeň ukázal alespoň špetku náklonnosti. Když mi přišla dát ve čtvrtek papání, radostně jsem za ní běžel, dokonce mne zajímal i ten její slavný a v srdíčkovém útulku již pověstný fotoaparát. Běžel jsem paničce vstříc s gesty spokojeného kocourka, dělal jsem radostná gesta a šťastně jsem ji vítal. Panička jásala a říkala mi: „ty moje zlatíčko, jsi tak krásný, určitě najdeš brzy nový domov.“ Bylo mi paničky líto, ona totiž vůbec netušila, co přijde. Ani duchové, které moc dobře viděla, ji nepřiměli nad vším víc zapřemýšlet. Možná to bylo ale dobře, panička byla věčně rozlítaná, utahaná a na nějaké smutné přemýšlení neměla čas ani pomyšlení.

Přišel osudový pátek, ten den si panička všimla, že někdo ve výběhu blinká. Zkoušela nám podávat papání a zjistila, že jsem to já Barnabášek, kdo nemá o jídlo zájem. Běžela tedy pro další jídlo, aby vyzkoušela víc druhů, to dělá panička ostatně vždycky, když někdo z nás kočiček nepapá. Opět jsem nic nepřijal a navíc byla ve výběhu během chvíle, než panička došla pro nové papání, další hromádka slin a žaludečních šťáv. Paničce proběhlo hlavou, že mám tak krásná jasná očička a přesvědčovala sama sebe, že přeci nemůže jít o nic vážného. Páníček odjel s kočičí kamarádkou slepou Frídulkou z jiného oddělení srdíčkového útulku na odpolední vyšetření. Panička hned záhy volala páníčkovi na veterinu, aby se zeptal, co bude se mnou dál. Paní doktorka pro mne doporučila k již užívaným lékům další léky proti zvracení. Dostal jsem zmíněné léky a stále jsem se choval normálně. Nevypadal jsem špatně, a proto nebyl důvod k panice. Páníčkové spolu mluvili o tom, zda by nebylo lepší mne přemístit do klece, abych byl pod větším dohledem, nakonec mne ale nechali ve výběhu a já jsem jim za to nesmírně vděčný, mohl jsem se totiž naposledy rozloučit s milovanou maminkou. Kdyby mne přemístili do klece, nezabránili by stejně mé smrti a bylo by to pro mne – kocourka Barnabáška opuštěného v kleci mnohem těžší.

Nastala sobota ráno, probíhal pravidelný úklid. Panička se dostavila do výběhu. Tou dobou již má dušička poletovala nad zemí a sledovala vše z ptačí perspektivy. Panička se koukala do boudičky, já nikde. Koukala se tedy na boudičku, já nikde. Panička viděla jen maminku Šanelku a brášku Čika. Koukala se tedy znovu do boudičky – tentokrát za pelíšek, kde jsem se často schovával, ale já opět nikde. Panička začala ztěžka dýchat, začala také hystericky sípat: „ prosím, prosím, kde je Barnabášek?“ Zavřela budku a podívala se vedle zavřených dvířek k boudičce, vše proběhlo strašně pomaličku, přesto však nesmírně rychle. Ležel jsem bezvládně na zemi s přiotevřenou tlamičkou plnou slin. Panička již tušila a viděla, že jsem mrtvý, že nedýchám a nikdy již dýchat nebudu. Běžela proto za páníčkem, který právě mířil do výběhu a nesl mi další léky. Bylo to strašně smutné shledání.

Cítil jsem ve vzduchu páníčků lítost, bezmoc a naprosto tiché pohledy vypovídající vše podstatné – strach, smutek, bolest. Panička nic nechápala, věděla, že jsem již dušička, ale nechtěla se s tím ani za nic smířit. Vnímal jsem, jak panička nechápe, co se děje. Jak je celá šílená z toho, že mne vidí mrtvého. Snažil jsem se jí z výše našeptávat, že tady na druhém břehu je to jiné a lepší. Neřešíme tady totiž nepodstatné záležitosti, které se zdají být na zemi důležité. Nepodstatné záležitosti tady v nebíčku nemají absolutně žádnou váhu. Chtěl jsem paničce našeptat, že vnímáme jinak, že se nezabýváme zbytečnostmi, necítíme bolest, zimu, strach ani hlad. Předáváme si zde informace jen v myšlenkách, žádná slova k tomu nepotřebujeme. Smrt patří mezi momenty, kdy panička nic nechápe a vrací se někam, kde už nechce dávno být. Bohužel, zákony vesmíru mluví jasně. Bylo mi jí líto, ten den nemohla popadnout dech, nechtěla se vracet do výběhu, přestože musela hlídat Čika a návštěvy výběhu tak musela absolvovat častěji. I pro mne to byla těžká situace.

Maminka Šanelka a bráška Čiko se smířili s mým odchodem, bylo to pro oba strašné. Pro každou maminku je strašné, když ztrácí dítě a pro každé dítě je strašné, když ztrácí sourozence. O tom už něco vím já sám a panička také.
kočičí útulek

Mám tady ještě jeden vzkaz. Loučím se s vámi a rád bych vám sdělil, že jste pro nás kočičky všichni moc důležití. Bojujte stále za nás živé neživé dušičky, co vám budou síly stačit. My venkovní kočičky trpíme a strádáme, umíráme v bolestech a platíme za lidskou nezodpovědnost. Neustávejte v těžkém boji, i jedna jediná zachráněná kočičí duše znamená mnoho.

Posílám své sbohem a zůstávám v myšlenkách s bráškou Čikem, který právě bojuje s trnitou korunkou na hlavičce o svůj křehký kočičí život.

Jen zhruba za hodinku po tom, co jsem dokončil tento článek, zemřel i bráška Čiko. Oba jsme zemřeli na masívní začervení, proti kterému se naše malá tělíčka nedokázala bránit.

Váš Barnabášek
Autorka: Kristýna Kacálková

Pro Barnabáška a Čika


Barnabášku kocourku statečný,napsal jsi to krásně, nikdy nezapomeneme a já ti mohu slíbit, že kočičkám budu vždy pomáhat co bude v mých silách a budu je chránit. Mějte se krásně Barnabášku a Čiko,bráškové,broučínci maličcí.

poděkování


... My ze srdíčkového útulku všem hodným lidem posíláme obrovské DĚKUJI...

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"