Otřesný případ Peršanky Rachel, smutné rozloučení

Otřesný případ Peršanky Rachel, smutné rozloučení

kočičí útulek
Tento příběh nechť zůstane smutnou vzpomínkou na perskou princezničku Rachel, kterou provázel ten nejstrašnější a nejsmutnější osud, jaký může vůbec kočičku potkat. Tento příběh nechť zůstane navždy zachován a poslouží jako odstrašující případ lidské lhostejnosti.

Slzy v očích a tvář svírající se bezmocí, někde z nitra mé duše vychází jakoby hlasité zalykání, které se nedá zastavit a k tomu se přidává nepopsatelná bezmoc. Tak moc nepopsatelná a děsivá, až se na tu strašlivou hrůzu bojím jen pomyslet. Děsí mne strach z detailů, které jsem měla možnost na vlastní oči vidět. Až tak moc mne tyto detaily děsí, že se v noci budím ze spaní a nemůžu pořádně oka zamhouřit.

Nechtěla jsem se k nešťastné kočičce Rachel v děsivých vzpomínkách již vracet, tak hluboce mne tato kočička zasáhla, ale nakonec bylo vše špatné překonáno a silnější zůstala touha vykřičet do světa, jak strašný osud může opuštěnou kočičku potkat. Vše jen díky lhostejnosti (ne) tvorů, kteří si říkají “lidé“. Vše jen díky nezodpovědným množitelům, kteří si nezaslouží slitování. Jen pro svůj zisk množí nebohé plemenné kočičky s absolutním nepochopením, nezájmem a ignorací k původu daného plemene. Rádoby chovatelé množí kočičky, aniž by jim dokázali poskytnout byť by jen základní péči. Cítím odpor ke každému, kdo jen pro své pohodlí, zisk a potěšení nechává s čistým svědomím bezbranné tvory prožívat muka, peklo a utrpení. Mezi skutečným chovatelem a chovatelem množitelem existuje obrovský rozdíl.

Při posledním rozloučení s princeznou Rachel zmítalo se mnou cosi, co se nedá slovy popsat. Říkala jsem si, že k tomu, co jsem viděla, nemám sílu se vracet. Říkala jsem si, že už nikdy nechci zažít nic podobného. O Peršance Rachel jsem nemohla mluvit jinak než se slzami v očích. Zažili jsme toho již mnoho, ale tohle bylo mnohem silnější. Příběh kočičky Rachel zastínil úplně vše, co jsme si dokázali vždy alespoň trošku reálně vysvětlit. Ještě několik dní poté, kdykoliv se nám hlavou přežene myšlenka na kočičku Rachel, hrnou se automaticky slzy do očí a hrůzou se nelze ani nadechnout. Poslední rozloučení s různě nemocnými, mladými i starými kočičkami k nám neodmyslitelně patří, to je samozřejmé, avšak nejotřesnější zážitek do dějin srdíčkového útulku přišel až s kočičkou Rachel – princeznou z perského království, která za nic nemohla a přesto si musela projít děsivým peklem.

Do útulku zpravidla přijímáme kočičky z venkovního prostředí. Jedná se především o obyčejné pouliční tulačky. Ačkoliv jsou “naše“ venkovní kočičky mnohdy ostřílené venkovním životem a pouličními rvačkami, přesto všechno se bez nás tulačky neobejdou – umírají opuštěné a bez pomoci, jsou zanedbané, vysílené a opouštějí tento krutý svět pro různé nemoci. To vše jen pro nedbalost lidí, kteří nepochopili, že je potřeba kočičky kastrovat a dále nemnožit, protože každá nekastrovaná tulačka znamená utrpení, zkázu, zoufalství a nekontrolovatelnou řadu starostí navíc. Venkovní kočičky jednoduše strádají, geometrickou řadou se množí a nedostane-li se jim potřebné pomoci a základní péče, je nad nimi osud jisto jistě zpečetěn. Venkovních kočiček, které trvale zůstávají v lokalitách, je určitě také zapotřebí, nedají se z povrchu zemského smazat celé kočičí kolonie a zaplnit těmito koloniemi všechny útulky, to je zřejmé. Rozumné je ale tyto kolonie kastrovat a mít vše pod kontrolou za pomocí krmičů. Případy, které přijímáme do útulku, jsou děsivé, odstrašující a brutální. Lidé se nestarají, nekastrují, nevidí a neslyší. Dnešní doba nepřeje venkovním kočičkám. Jen malé procento lidí se snaží pomáhat venkovním tulákům a vnímá tento svět správně, ale to nestačí, a tak nemáme o děsivé případy nouzi.

Psala se polovina června, přicházel ne moc klidný nedělní večer. Ten den jsme měli několik výjezdů pro kočičky a na veterinu a přijímali jsme do útulku tři nováčky – od miminka Igorka, přes kočičku Innu až po starého pouličního rváče chroptícího kocoura Vasila. Také probíhala na veterině operace kočičky Čičinky, kterou si u sebe ponechala naše hodná kolegyňka. Jak jsem již zmínila, přicházel sice ne moc klidný večer, ale alespoň vytoužený a my jsme měli v hlavě jedinou myšlenku, konečně vypnout a odpočinout si.

Blížila se devátá hodina, během chvíle se rozezvučel mobilní telefon. Napadlo nás samozřejmě, že někdo našel opuštěnou kočičku. A tak se také stalo. Ozvala se slečna Katka, která popisovala, že nalezla na zahradě kočičku, které údajně nebyla v dobrém stavu.

Nikdy dopředu netušíme, v jak bídném stavu kočička skutečně je, dokud ji na vlastní oči nevidíme. Někteří nálezci situaci nadmíru nafukují, jiní pro změnu zůstávají až moc při zemi. Po příchodu kočičky k nám do útulku se proto mnohdy nestačíme divit, jaká je vlastně skutečnost. V případě kočičky Rachel musím říct, že slečna Katka měla naprostou pravdu, protože kočička byla již na první pohled ve velmi podvyživeném a bídném stavu, přesto velmi kontaktní.

Slečnu Katku jsem nejprve poprosila, aby se pokusila oslovit další nejbližší útulky v okolí z důvodu plné kapacity našeho útulku a právě probíhající přestavby, přičemž srdíčkové kočičky musely být z některých prostor přestěhovány tam, kde zbylo ještě kousek místa a tím pádem byl příjem kočiček do srdíčkového útulku ještě více omezený. Se slečnou Katkou jsme byli domluvení, že když neuspěje jinde, zavolá obratem zpět.

Netrvalo dlouho a slečna Katka skutečně volala zpět do srdíčkového útulku. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než naplánovat převzetí kočičky do srdíčkového útulku. Tipuji, že mohlo být okolo desáté, možná méně, když zazvonili nálezci u brány útulku. V kufru auta seděla v přepravce maličká zbídačená Peršanka. Vyslovila jsem první překvapivý údiv. Ve snu by mne nenapadlo, že nálezci přivezou Perskou kočičku. Ne, že by to nebylo možné, ale přeci jen to byla nečekaná událost. Překvapivý údiv však spočíval převážně v tom, že maličká Peršanka byla kost a kůže. Před nálezci jsem vyslovila něco v tom smyslu, že tohle předčilo veškerá má očekávání a běžela jsem si pro přepravku. Venku se již stmívalo, s milými nálezci jsme se rozloučili a posteskli si společně nad osudem nebohých opuštěných zvířat.

Pešanku, kterou jsme pojmenovali Rachel (Rejčl), jsme se chystali tentýž večer ošetřit a ubytovat v karanténní kleci na terase. Michal objevil červy na jedné ze zadních tlapiček, a proto začal tlapičku ošetřovat a dezinfikovat. Nejděsivější pohled toho večera však byl na naprosto vyhublé tělíčko, přičemž srst byla působíc neupraveným dojmem s různě křivými zástřihy sestříhána ze zádíček zřejmě původním majitelem. Dlouhá srst zůstala jen na hlavičce, tlapičkách a ocásku.

Provedli jsme základní ošetření a podali jsme Rachel po dohodě s lékařem potřebné léky, abychom kočičku zaopatřili do následujícího dne, než měla být převezená na veterinární kliniku. Vyděsili jsme se, jak moc byla kočička hubená. Michal dokonce prohlásil, že netuší, zda tak hubené zvířátko boj o život vůbec vyhraje. Rachel se ale hlásila o pozornost, dokonce spapala osm granulek a slízla pastičku. Granulek jsme nechávali v mističce tak málo záměrně, to abychom se přesvědčili, zda kočička papá, ale především, aby se nám nepřejedla v tak bídném stavu, pokud už by tedy skutečně měla chuť k jídlu, což by se mohlo stát kočičce osudným. Absolutně jsme ten večer netušili, že červi vykonali již dílo zkázy. Netušili jsme, že se nachází Peršanka Rachel v daleko horším stavu, než jsme čekali.

Obraz skutečné pohromy a zkázy přineslo až následující ráno. Chtěla jsem Rachel vyčistit tvářičku, poodhrnula jsem tedy srst a začala jsme v kožíšku nebohé kočičky nalézat červy. Přísahám, že jsme nic strašnějšího nikdy neviděla. První ložisko jsem objevila na již zmíněné tvářičce. Na první pohled nebylo nic vidět, jen očička a výtoky. Na druhý pohled jsem se podívala blíž, poodkryla srst a viděla jsem naprostou hrůzu. Zamrazilo mě při pohledu na děsivou scénu, přičemž bylo patrné, že tvář kočičky byla prožrána červy, kteří kočičku žrali zaživa dál. Koukla jsem na tlapičky a myslela jsem, že snad špatně vidím, postupně jsem nacházela další ložiska červů. Pacičky na obou tlapičkách byly doslova prožrány a polštářky byly také plné červů. Okolo nehtíků byly nateklé hnisavé krátery plné červů a larev. Nehtíky byly daleko od sebe, jak moc byly plné červů, larev a špíny. Rachel si tlapičky zoufale olizovala a v obou tlapičkách kočičce podivně škubalo. Při každém dalším pohledu na nebohou Rachel mi docházelo, že je zle. Zadní tlapičky byly naprosto celé napadené červy, bylo potřeba podívat se na vše blíže, neboť červi splývali se srstí kočičky Ráchel. Přísahám, že jsem nikdy neviděla nic strašnějšího. Osudový večer, kdy jsme kočičku přijímali, jsme si v šeru všimli jen nepatrného zlomku celkového problému.

**********

ZÁPISKY Z WEBU:

* 16.6.2013 Nikdy, když někdo zavolá, netušíme, jaká kočička a v jakém stavu se k nám nakonec dostane. Má představa byla, že přijede mourinka. Hodní lidé z Kladna, kterým se zbídačená kočenka přišourala zřejmě v posledním tažení na zahrádku, vyhledali pomoc. Nejdříve jsem dal telefon ještě na jeden útulek, ale nakonec šla kočenka k nám. Když otevřeli milí lidé kufr auta, nevěřila jsem vlastním očím, v bedýnce seděla zbídačená Peršanka (žádná mourinka). jak ale pravil Michal, doufáme, že přežije, až tak špatně kočička vypadá. Tlapičky má znisané a hnilobné a je to kostřička potažená kůží. Kočička je neodborně ostříhaná, někomu musela patřit. Ztratila se, anebo ji někdo vyhodil? Kočičku jsme pojmenovali Rachel (Rejčl) a uvidíme. Rozhodně svedeme boj, protože je kočička velmi podvyživená a zbídačená. Rachel je odrostlé kotě - tedy dle našeho úsudku. vypadá jako strašidýlko - velká placatá hlavinka + naprosto šíleně vyhublé tělíčko.

* 16.6.2013 Video a foto - příjem z Kladna, kočička Rachel (Rejčl): http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/prijem_z_Kladna_-_kocicka_Rachel_Re.... Z fotografiií, které zkreslují absolutně neusuzujte, kočička vypadá ve skutečnosti daleko hůře. Zítra si natočíme víc. Myslím, že bude muset kočenka zabojovat. Zítra fičíme na veterinu určitě na infuze.

* 17.6.2013 2x video a foto - otřesný případ peršanky Rachel, které rozežírají červi tvář i tlapky: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_otresny_pripad_persa.... JEN PRO SILNÉ ŽALUDKY. Přísahám, že se mi ráno zvedl žaludek. Peršanečka Rachel (věkem dítě) má prožranou tvář i obě tlapky červíky. Červi lezou v tlapkách, až jsou ložiska polštářků nateklá. Chtělo se mi brečet i zvracet dohromady. Kočenka je kost a kůže, myslím, že tohle se bude muset vyčistit v narkóze. Okamžitě jsem zalarmovala Michala, že je ložisek žeroucích kočičku hodně. Michal mne uklidňuje po telefonu, že si s tím holky na Vetlife poradí. Víte, chtěla jsem se rozloučit s Gréťulkou, jenže ti noví chudáčkové nepočkají. Fotografie nejsou dobré kvality, ale videa jsou průkaznější.

* 17.6.2013 Video a foto - ještě jeden otřesný pohled na Rachel z dnešního rána: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_jeste_jeden_otresny_.... Už nebudu mít mnoho možností se hlásit. Už je to jen o Rachel, je to hrůza. Jen tak něco mne neporazí, i když dost už mne toho porazilo. Případ Rachel je vyjímečný a brutální. Jsem srab, nemám na to žaludek a normálně se u toho klepu. Nevím, jak to dopadneme, ale nic dobrého kočenku nečeká a já pevně věřím, že tohle nebožátko zabojuje. Má představa je, že coby do porovnání s člověkem je Rachel asi osmileté dítě, čili několika měsíční mlaďoulinká kočička. Rachel má prožrané tlapičky, tvářičku a pokousaný zadeček. Včera večer jsme zdaleka neviděli tak brutální výjev jako dnes. Dnes všechno méně akutní počká - to znamená všechno. V poledne nepojede na veterinu ani hafado Ebina, ani Fionka a ani Fantomásek. Na veterinu cestuje jen Rachel.

* 17.6.2013 Rozloučení s Rachel: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/rozlouceni_s_Rachel_17.6.2013. Kočička Rachel byl otřesný případ pomalu umírajícího zvířátka. Obě zadní nožičky byly již mrtvé, prožraný byl také zadeček a červi se řinuli i z močového měchýře ven. Místo zadečku byla díra, to vše ukázala až podrobná kontrola na veterině. Polovina tváře byla mrvá a prožraná. S kočičkou jsme se rozloučili, nebyla již možnost vrátit se zpět. Kdyby se dalo cokoliv udělat a bylo by to možné, udělali bychom to. Rachel však byla již ve velmi vážném stavu. Více napíši z domova. Z toho, co jsem viděla, se mi chce brečet a je mi špatně. Kočička byla již masivně prožraná červíky. Všude tam, kde byli červi, byla již mrtvá hmota. Hrůza, která se mi naskytla při pohledu na Rachel, na to ještě dlouho nezapomenu. Prosím vás ty, kteří mi voláte a píšete, že nemáme nechávat Rachel uspat, chtěla bych vám říct, že ačkoliv nejsem lékař, bylo mi na první pohled při odhalení ložisek na veterině jasné, že tohle se přežít nedá. Existovala by-li alespoň maličká šance na žití, využili bychom jí.

* 17.6.2013 Jsem zvyklá na ledacos, ale tohle se mnou otřáslo. Včera večer jsme vůbec netušili, jak moc je Rachel zasažená a prožraná. Na veterině se mi zase vyjevil obrázek ještě horší než dnes ráno, to když paní doktorka se sestřičkou hledaly ložiska. Jak toto vzniká? O všechny kočenky se musíte starat, o srst Peršanky o to více - kočička se sama neučeše ani nezbaví parazitů. Někdo se snažil Rachel stříhat, protože její srst nebyla opečovávaná. Pod nánosy slepené srsti se vše zapařilo a mouchy nakladly do těchto míst larvy, ty se množily a kočičku zaživa žraly - vše pomaličku odumíralo. Tak hubené tělíčko už jsem dlouho neviděla a tak šílená ložiska hnisu a larev také ne. Rachel na veterině čůrala a s močí vylučovala hromadu larev. Místo řitního otvoru byla díra plná červů. Obě tlapky byly nafouklé a mrtvé. Já sama bych nedopustila to, aby se Rachel ještě déle trápila. Operace by už vůbec nepřipadala v úvahu, už jen mírná narkóza by myslím vykonala své. Nejen, že bychom kočičku nezachránili, ale ono se ani nedá žít bez zadních tlapek a s prožranými orgány i tváří. Bylo to silné a zážitek brutální. Na fotografiích není patrné vše, co jsem měla možnost vidět. Kdyby byla jakákoliv možnost dát kočičce šanci, můžete si být jistí, že by kočička šanci dostala. Ještě ráno jsem věřila, že můžeme Rachel pomoci, při odhalení všech ložisek na veterině, jsem věděla, že jediná záchrana je přejít za duhový most.

* 17.6.2013 Musím říct, že mne případ Rachel úplně dostal. My jsme věřili, že holčičce pomůžeme a nakonec jí najdeme domov u vzorných páníčků. Je fakt, že jsem totálně unavená, předešlé dny včetně dnešního byly velmi těžké, ale tohle mne srazilo doslova na kolena. S Rachel mám spojené i nálezce, kteří jí chtěli pomoci, když se konečně Rachel došourala tam, kde nebyli lidé lhostejní. Chudinka Rachel, ona tady ještě mňoukala, slízala pastičku. My jsme večer zdaleka netušili, jak moc VELKÉ to všechno je. Červi Rachel žrali zaživa. Nožičky byly jen ohlodané kosti. Co s tím? Jedině amputace, kůže už byla mrtvá. Amputace ale v takovém stavu? Amputace zadních tlapiček, přičemž jen při minimální narkóze by to Rachel nedala? A dokázala by vůbec žít bez obou tlapiček? Další šok přišel při tom, když paní doktorka odhalila a odkryla ložisko na tváři. Celá polovina tváře chyběla, bylo to strašné. Ty jo, normálně mne to dostalo, já normálně zcela regulérně brečím. U Gluma s vyhryzanou tváří bylo ještě co sešívat, u Ráchel nikoliv - zase kus mrtvého ničeho - maso a kosti a tkáň nikde. Pak to přišlo, samé jakoby pod kůží výrůstky - jakoby zakuklenci červů. A nakonec hrůza - zadeček byl jen díra plná červů, paní doktorka musela Rachel přispat (původně i kdyby kvůli čištění a dezinfekci), v tom začala Rachel čůrat a s močí vycházeli i červi. To už se udělalo zle i jindy zcela otrlé paní doktorce - u věcí, u kterých jsou na mne mdloby, paní doktorka odolává - a tentokrát sice odolala, ale velmi ji to vzalo a vyslovila hrůzu. Lituji toho, že jsou lidé nevšímaví, stačilo málo a mohla se dostat micinka do bezpečí dřív, jen kdyby lidé koukali okolo sebe - nejen někteří, ale všichni. Majitelé kočičky by se měli stydět, protože tohle byla totálně zanedbaná péče o nádhernou Peršanku. Peršanka je domácí plyšáček, o kterého se musí kvalitně pečovat. Kočička nám tady plakala, já jsem z toho špatná strašně moc špatná, dostalo mě to strašně moc a nejen mě, ale i Michala. Rachel byla nesmírně vyhublá, byla to jen páteř a kostičky - to vše potažené jen kůží. Bože, chudinka nebohá, žádná kočička si nezaslouží nic špatného - žádná! Proč si proboha někdo pořizuje Perskou kočičku, když se o ni nedokáže postarat? Proč? Panebože, viděla jsem v přímém přenose zaživa sežranou nádhernou kočičí panenku. Bože, bylo to strašné a těžké a ještě chvíli potrvá, než ten pohled uložím natrvalo uvnitř sebe, ale než přestane být tak moc intenzivní. Krásná maličká Rachel nemohla za to, že má srst, o kterou se musí pečovat - zde byl kámen úrazu. Někdo kočičku sprostě vyhodil, protože zjistil, že je péče o srst náročnější. To byla příležitost pro mouchy, které do zapařené slepené slepené srsti nakladly vajíčka a už to jelo. Chudinka Rachel, nikdy na ni nezapomenu. Jsem unavená tempem chodu útulku, ale nikdy bych neměnila tuto činnost za jinou. Přiznávám hrůzu, příběh Rachel se mnou otřásl. Udělali bychom cokoliv na světě, abychom kočenku zachránili, ale už to nebylo možné. Jsem z případu Rachel v šoku! Kočenka musela prožít muka, přesto všechno bojovala. Vzpomínáme a opravdu nikdy v životě na tuto hrůzu nezapomeneme!

**********

Přísahám, že mne naprosto dostal vážný stav kočičky Rachel. Dostalo mne, jak moc bylo tělíčko zasažené a jak moc kočička bojovala o život. Ta nesmírně slabá a křehká Peršanka Rachel byla zároveň neskutečně silná bojovnice.

V útulku pečujeme především o venkovní tulačky, které neskutečně trpí, a proto jsme také na ledacos zvyklí. Víme a vidíme denně utrpení a strádání, bolest a smutek. Známe příběhy odvážných a venkovním prostředím ošlehaných kočiček, které překonaly vskutku nemožné, ale které také vysílením padly.

Najednou se nám však vyjevil obraz bezbranné maličké Peršanky Rachel a nemůžeme ani v nejmenším pochopit, jak to křehoučké perské tělíčko dokázalo tak šíleně moc bojovat. Je nám to nesmírně líto, ale nejde s tím vůbec nic udělat. V žádném případě nezpochybňujeme utrpení venkovních tulaček, neboť všechny příběhy plné bolesti a utrpení jsou doslova odstrašující. Přesto všechno nikdy nezapomeneme, co v nás zanechala neprofesionálně ostřihaná, zubožená a zbytečně trpící Peršanka Rachel. To křehké stvoření bylo v našich očích úplně jiné, neodpovídající vůbec naší drsné útulkové komunitě, jakoby více bezbranné a jakoby do útulku vůbec nepatřící. To v žádném případě neznamená, že jsou venkovní tulačky méněcenné než-li plemenné kočičky, ale tohle bylo prostě úplně jiné srovnání. Jakoby se mezi venkovským lidem ocitla princezna, která měla nosit od narození korunku blaženosti, spokojenosti, být opečovávaná a šlechtěná.

V mysli mne neustále pronásleduje otázka, proč se to všechno muselo stát? Vždyť ta křehká panenka potřebovala tak strašně moc pomoci. Vždyť se nedokázala vůbec bránit. Co vůbec dělala perská kočička venku a proboha živého, to si jí skutečně nikdo nevšiml dřív? Dokážu pochopit, že většina lidí přehlédne venkovní kočičku, ale už nikdy nepochopím, že si nikdo nevšiml ostříhané, vyhublé, do očí bijící Peršanky Rachel.

Paní doktorka stanovila dle zubního kamene věk kočičky Rachel na 2 až 3 roky. Náš útulkový odhad stáří kočičky byl 6 až 8 měsíců. Ať už byl věk jakýkoliv, nic to nemění na brutalitě smutného a otřesného případu.

Milovaná Rachel, loučíme se s tebou – porcelánovou křehotinkou princeznou z perského království. Bylo nám ctí, vyprovázet tě za duhový most, milovaná Rachel. Tvůj osud nás hluboce zasáhl. Tvá bezmoc, tvá snaha bojovat a vůbec vše, co tvůj šíleně smutný příběh provázelo. I přes svůj vážný stav jsi nám projevovala velkou náklonnost. Byla jsi tak křehká, až jsem se obávala na tebe sáhnout, aby ses “nerozbila“ a nesesypala, porcelánová princezno. Přísahám, že jsem nikdy nic strašnějšího neviděla a prosím, abych byla podobných obrazů do budoucna ušetřená, i když moc dobře vím, že se mýlím, že tohle je tvrdá realita současného světa a tvůj příběh, milovaná Rachel, není zdaleka ojedinělý. Nikdy nezapomenu na tvůj placatý čumáček podivně plačící a volající o pomoc. Nikdy nezapomenu na úplně jiný příběh obsahem své brutality a úplně jiný příběh umocňující bezbrannost neobyčejné Peršanky. Nikdy nepřestanu myslet na to, jak se mohla mít Rachel blaženě a krásně, kdyby v životě narazila na pravé páníčky. Jak mohla svým páníčkům dělat radost a přinášet jim potěšení. Místo toho se ale nebohá Rachel setkala s absolutní lhostejností a prošla si doslova peklem na zemi.

Na ulici se ocitla perská princezna, která měla svůj život prožívat v růžovém království a nikdy neměla pocítit život pouličního tuláka, na který nebyla absolutně připravená a za tímto účelem nebyla nikdy stvořená.

Nikdy nezapomenu na hrůzu a utrpení, kterou musela Peršanka Rachel prožívat a nikdy už ze sebe nedostanu tak strašný obraz, který jsem měla příležitost a možnost po boku statečné princezny z Persie vidět a zažít. Tento smutný příběh dokončuji se strachem, staženým hrdlem a slzami v očích.
Milovaná Rachel, vzpomínáme a nikdy na tebe nezapomeneme!

V úctě ke všem opuštěným kočičkám a venkovním tulačkám

Všichni tví kamarádi ze srdíčkového útulku, kteří měli tu česat poznat v útulku skutečnou princeznu z perského království, ale bohužel tolik zuboženou, že již nebylo cesty zpátky… bylo nám ctí…

Autorka: Kristýna Kacálková

O odpovědnosti


Dnešní peršanky již dávno nejsou oním přírodním plemenem jako v minulosti.A v tom vidím kámen úrazu.Lidé si s oblibou hrají na bohy a deformují ,nejen zvířátka, k obrazu své marnivosti.A někdy vytvoří něco co bez lidské péče nemá šanci venku přežít.Chuděrka Rachel doplatila na lidskou touhu po"kráse" Vždit'nemusela být vyhozená,mohla se zaběhnout a už to jelo...
Jak by asi venku obstál takový bezsrstý sfinx nebo rex,mopslík či pražský krysařík?
Kočička Rachel si vytrpěla hrúzu jakou si nezaslouží prožít žádný živý tvor,ale odpovědnost za to částečně neseme my všichni...

NEBOHÁ RACHEL


Právě je to týden, cos přibyla na Srdíčkovém webu, takže tu čerstvou a otřesnou zprávu jsem si hned přečetla. Otřáslo to mnou převelice a měla jsem tuze špatnou noc. Na druhý den už nezbylo, než tě oplakat. Několik dní jsem sbírala odvahu přečíst si Kristýnky rozloučení s tebou. A situace se opakuje...slzy lítosti nad zbytečně zmařeným životem kapou na klávesnici a sevřené hrdlo zvěstuje špatný spánek. Vím, že marné jsou slzy bezmoci, marný je vztek nad lidským sobectvím a lhostejností. Svírá se mi srdce nad tím, co člověk činí bezbranným tvorům, přírodě a v důsledku i sobě samému. Tvé utrpení a zbytečně časný odchod za Duhový most je toho příkladem. Odpočívej v pokoji, kočenko milá...

Souhlas


Souhlasím s Vámi pane Liško.. co se mojí malé osoby týká, k cítění se zvířaty nám v rodině pomohlo vegetariánství. Děcka jsou vegetariáni, vědí proč a nesmírně cítí se všemi zvířaty ale i s lidmi- světe div se-. Váží si bratříčků těch zvířecích i lidských. To jen skromná realizace.
Možná svět by byl lepším místem k žití kdyby bylo víc zelených lidí...třeba.

Rachel


Plakala jsem, když umřela Gréťulka, plakala jsem, když umřela Lízinka, ale cítila jsem, že tak to asi mělo být, dostaly veškerou možnou a láskyplnou péči, ale pak přišel jejich čas a nedalo se už nic dalšího dělat. Ale Rachel, maličká Rachel, tak to přece vůbec nemělo být. Tohle koťátko se asi nenarodilo nedopatřením na ulici, měl to být plyšový mazlíček, ale někdo se nepostaral, jak měl. Oči kočičky Rachel na fotografii, to jsou oči dítěte, které předčasně dospělo a už ví své. Mysl se vzpírá při pomyšlení čím vším, jakou bolestí, musela projít, než přišel vysvobozující konec. Můžete říct, co tady brečí nad jedním kotětem, vždyť se toho děje všude tolik špatného lidem, nejen nějakým kočkám, psům...Ale každá živá bytost cítí a může trpět. Rachelko, nakonec se našli hodní lidé, kteří ti chtěli pomoc, ale pro tebe už bylo pozdě. Vidím tě na louce za duhovým mostem s plným bříškem a krásně načesaným kožíškem.

Vztek a bezmoc


Příběh princezny Ráchel mi dal vzpomenout na dávno, v paměti zasunutý příběh, divokého zvířátka - poraněné kuny, kterou jsme našli v Dejvicích, ve sportovním areálu na Julisce. Mou pozornost upoutal hlouček dětí, které se skláněly nad nebohým zvířetem, polévaly ho vodou a šťouchaly do něj klacíkama. Kuna se z posledních sil snažila bránit, syčela a oháněla se po dětech. Opodál posedávali jejich rodiče, spokojeně popíjeli pivko a čekali, až jejich potomci, nadějní mladí sportovci, vyběhnou na hřiště a jejich nemalé investice do tréninků ukážou, co v jejich dětech je. Kunu zřejmě potrhal nějaký pes. V otevřených ranách měla stejné nadělení, jako nebohá Ráchel. Bylo mi špatně. Děti jsme odehnali a ptali se přísedících rodičů, co udělali, jestli někam zavolali. Odpověděli, že kuna má jenom žízeň!!! Že jí děcka ochlazujou. Běžela jsem za správcem areálu, který mi sdělil, že kuna tam leží už od rána /bylo poledne/. Nikdo nic neudělal a když pominu, že se v celém tom dospělém kolektivu nenašla jediná osoba, která by soucítila s trpícím zvířetem, vrtá mi hlavou, jak mohli podcenit i hrozící nebezpečí, že kuna by některé z dětí mohla pokousat. Okamžitě jsme zavolali městskou policii, která zajistila odchyt. Večer jsme volali, abychom zjistili, jak nebohá kuna dopadla a bohužel její zranění nebylo slučitelné se životem. Její trápení jsme alespoň částečně pomohli zkrátit. Moje utrpení je však způsobené lidskou lhostejností k bolesti druhého. Jenom člověk dokáže bezdůvodně zabíjet a mít potěšení z pomsty, z bolesti jiného. Mrzí mě to, ale nedokážu se nad toto povznést. Prostě se zalykám vztekem a bezmocí. Je mi z lidí špatně.

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"