A jak se máš tedy teď Matýsku …

A jak se máš tedy teď Matýsku …

Kleopatra.Haló, tady se hlásí Matýsek, přeji hezký dobrý den všem. Je to něco přes tři roky od doby, kdy jsem přijel do Vrbičan a více než dva a půl roku, co jsem z Vrbičan odjel do svého nového domova a protože vím, že mnoho lidí můj osud sledovalo, tak bych vám rád napsal, jak teď žiju.

Tedy nejdřív jsme si to „psaní“ museli s mojí paničkou trochu rozdělit. Totiž, ona chtěla psát taky, jenže je to přeci o mě a kdo jiný než já může popravdě napsat, jak se mi daří. Já tedy osobně jiného odborníka než sebe neznám. Na druhou stranu je to za prvé, její počítač, za druhé píše přeci jen o něco rychleji než já a tak jsme si to napřed vyříkali a došli jsme k závěru, že psát bude ona, já jí to budu schvalovat a když si budu myslet že, něco důležité vynechala tak to náležitě doplním.

Matýsek v novém domově a jeho kočičí kamarádi: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Matysek_v_novem_domove

No jo, to je celý Matýsek, často musí být po jeho, ale dá se s ním domluvit. Důležité je, že má Matýsek pravdu, už je u nás 2 roky a devět měsíců. Hrozně ten čas letí. Vzpomínám na to, jak jsem poprvé byla ve Vrbičanech na návštěvě, byla listopadová sobota a uprostřed pokoje velkých poloplašánků (dnes již bývalých) sedělo docela nebojácně maličké jemňoulinké chlupaté NĚCO, co po vzetí do náruče neuvěřitelně nahlas předlo a lehké to NĚCO bylo jako pírko. Byl to úplně první tvoreček, kterého jsem si ve Vrbičanech pochovala. Ten den nás Kristýnka a Michal velice vstřícně, ač jsme byli jejich tuším čtvrtá návštěva, provázeli svým domečkem plným kočiček a vyprávěli nám jejich někdy i velice smutné příběhy. Uvědomila jsem si také, že existuje někdo, kdo se zcela nezištně stará o druhé, někdo, kdo se zřekne dobrovolně naprosto veškerého svého volného času ve prospěch čtyřnohých kožíšků.
Kleopatra.
Ten den, jsem si pohladila a pochovala spoustu kočiček, ale na to malé chlupaté NĚCO jsem myslet nepřestala. Už tehdy jsem přemýšlela, co by, kdyby… Jenže doma už s námi bydlela Johanka a Myšička z hodonínského útulku, Hanička z Podbrdska, Žofinka nalezená na poli u Všetat, hluchá Bělinka z Hradce Králové a předsíň obýval starý FIV pozitivní Rezeček, kterého jsme našli před pěti lety ve sklepě téměř bez života. Matýsek by byl naše v pořadí sedmá kočička a fakt je, že i manželova trpělivost a tolerance má určité meze, takže jsme zvolili alespoň adopci virtuální. Matýsek se postupně za velikého úsilí Kristýnky a Michala dostával z mnoha a mnoha zdravotních příkoří a přišel čas, kdy i on začal hledat nový domov. Jenže já jsem tak nějak podvědomě cítila, že jsme už spolu spjati a začalo opravdu velikánské rozhodování, zda do naší smečky přibrat dalšího člena. Rozhodování to bylo dlouhé, ale nakonec to dopadlo tak, jako s každým naším novým členem – no přeci když zvládneme dvě, tři, čtyři, pět, šest… no tak ten sedmý se u nás už fakt ztratí. A bylo rozhodnuto.

Hm, ztratí, tak to se pekelně přepočetla moje nová panička, já se totiž nikde neztratím a dávám o sobě radši pěkně nahlas vědět. Všechno hezky okomentuji, no třeba když zdržuje s podáním kapsiček nebo konzerviček, k snídani nebo večeři. Jist se má přeci ve stejnou dobu. Ráno nejlépe v šest – co na tom že je sobota nebo neděle a odpoledne raději ihned když přijde z práce domů. Umím to docela dobře vysvětlit, takže nakonec panička řekne, dobrá tak „sis to zase vyřval“. Víte, já totiž konzervičky raději než granulky, které máme v mističkách pořád. A vůbec nejradši mám masíčko.

Taky si myslím, že tady holky měly dost nudu a to jsem také změnil, baví mě hra na honěnou a zápasení, jen ne vždy se setkám s pochopením ostatních. Ještě že tu taky bydlí bílá holka, Myška se jmenuje. Ta si se mnou hraje ráda a je fakt, že když jí naštvu, někdy koušu víc než je zdrávo, tak mi to pěkně nandá. Ale nebojte, máme se rádi všichni. To je přeci jasné.

To je fakt, rádi se opravdu mají, však taky ihned zapadl do naší smečky ze všech nově příchozích kočiček naprosto nejlépe a nejrychleji. V podstatě nebyl žádný problém. Ale za to mohl hlavně Matýsek a jeho báječná povaha. On je totiž velmi bezprostřední kocourek, žádný problém (krom toho jídla) nemá. S každým - ať už se čtyřnohým nebo dvounohým - je hnedka kamarád, no a když to svoje kamarádění a rozvernost někdy přepískne a my dvounožci mu chceme vyhubovat nebo když už si kočičí holky nechtějí nechat něco líbit a oženou se, respektive chtějí se ohnat, tak náš milý Matýsek zavrká, lehne si do vstřícné polohy na záda, začne se přetáčet ze strany na stranu jako že on přeci nic…
Zkrátka a dobře je to roztomilý kočičí kluk a je nám s ním moc dobře.

Tu předchozí větu tedy napsala docela dobře, že. Já zase musím napsat, že mám prostě pořád radost ze života. Panička mi vyprávěla, kolik lidí se vlastně zasloužilo o to, že vůbec jsem. A tak bych vám všem chtěl poděkovat a doufám, že nikoho nevynechám. Musím moc poděkovat té mladé slečně, která na mě nemohla zapomenout, vrátila se pro mě a tím mě vysvobodila a dala šanci na lepší život. Její mamince, která jí podpořila, Markétce z Rakovníka, která jim ochotně pomohla, pak mě omyla, vzala k veterináři a dovezla do Vrbičan k Michalovi a Kristýnce. Ti dva se o mě převelice a dlouho starali, však to se mnou bylo všelijaké, jednou to taky skoro vypadalo, že bych mohl přijít o očička. To si o mě můžete přečíst v článcích Co bude dál Matýsku: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/930 a Co bylo dál Matýsku: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/1008, které o mně kdysi napsala Kristýnka. Ale ve Vrbičanech se nic nevzdává a bojuje se o podlomené kočičí zdraví ze všech sil a tak jsme i při troše toho kočičího štěstí všechno společně zvládli a přestáli. Teď je ze mě, jak říká moje panička, pěkně velké kocouřisko. Zkrátka díky Vám duše dobré, že jste, že existujete a já jsem díky tomu šťastný kočičí kluk.

A tady má zase Matýsek velikou pravdu, je dobře, že v tom dnešním uspěchaném a komerčním světě existují lidé, kteří tak nezištně pomáhají.

Teď mi dochází, že musím ještě poděkovat mému panu doktorovi, ke kterému teď chodím. Totiž, když už mě páníčkové měli doma, tak si po nějaké době všimli, že odpočívám jen v klubíčku a nenatáhnu se, taky mi to dobře neskákalo a ze všeho jsem padal. Vzali mě tedy k panu doktorovi, který mě převelice dlouho vyšetřoval – no příjemné to vážně nebylo, ale když on pořád nemohl na nic přijít, až se pak najednou zamračil a já slyšel, jak říká „tak Matýska musíme co nejdřív odoperovat, vůbec bych to neprotahoval, zítra přijdete na lačno, ještě teď udělám odběry, abych zjistil jak na tom je“. No, krev jsem si odebrat nechal bez problémů, jsem přeci chlap! Ale co je to nalačno jsem zjistil ráno, to když mi nechtěli dát nic papat. Panečku já měl tedy hlad, pískal jsem, ječel jsem – nic nepomohlo, nakonec se zase jelo k panu doktorovi. Panička mě vyndala z přepravky, pohladila mě, dostal jsem pusinku a podala mě takové hezké slečně, která mě dala do větší klece. Panička ještě povídala s panem doktorem a podepisovala nějaké papíry, zamávala mi a smutně odešla. Pak jsem dlouho spinkal – prý více než dvě hodiny! A víte vy proč? Totiž já měl velice atypickou kýlu, prý na neobvyklém místě, že jsem mohl i umřít kdybych třebas někam špatně vyskočil nebo seskočil. Proto ten spěch. Prý jsem měl tu kýlu zřejmě od malička a ona se mnou rostla. Pan doktor vyslovil podezření, že něco takového mohlo vzniknout od velikého „nadkopnutí“ malinkého koťátečka – to jako mě!!! A taky si ještě představte, že jsem při tom spinkání přišel o více než půlku svého kožíšku. Jizva byla také převeliká – pan doktor mě musel prý hodně posešívat. Nevěděl jsem přesně co to znamenalo, ale nějaké tkaničky z míst kde byl dříve kožíšek trčely. Ovšem jiné a hodně zvláštní bylo, že jsem se mohl a to skoro hnedka jak jsme dorazili domů – fakt si nevymýšlím – natáhnout. To Vám teda byla úleva a to přesto, že mě bříško ještě hodně pobolívalo a já měl takový síťovaný obleček.

Ano, myslím, že to Matýsek popsal sice po svém, ale sdělil vám všechno podstatné. Moc jsem se o něj tenkrát bála, byl takový křehký. To byly těžké dvě tři hodiny, pořád jsem čekala na zavolání a doufala, že vše dobře dopadne. Je to ale už dávno a my jsme šťastní, že kocourka v naší rodině máme. Matýsek je nádherný chlupatý poklad – přerostl všechny naše kočičky. Kdysi Kristýnka o Matýskovi napsala: „Matýsek je jen citlivější a my počítáme s tím, že až dospěje, bude z něj silný a statný kocour, tak jak už jsme to zažili mnohokrát“. Myslím, že v tu chvíli to bylo Kristýnčino veliké přání, které jí ale náš Máťa do puntíku splnil.

Tak jsme Vám s paničkou napsali, jak jsem se měl, když jsem odjel z Vrbičan a jak si žiju teď v novém domově. Všechny moc do Vrbičan zdravím, Kristýnku, Michala, kočičáky, hafadýlka a taky všechny mé příznivce a příznivce tohoto úžasného útulku.

Mějte se všichni fajn a já dám třebas zase někdy o sobě vědět. Pac a mňau posílá Váš Matýsek!

Autorka: Věra Veselá - panička Matýska

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"