Cesta maličké Dášenky řízená osudem

Dobrý den,

chtěla bych Vám napsat, jak jsem Dášenku objevila a jak to probíhalo.

Vracela jsem se s Janičkou z procházky a za plotem u sousedů bylo malé koťátko, které ihned běželo směrem ke mně a mňoukalo. Z druhé strany plotu (v naší zahradě) stál náš kocour Bertík a na koťátko vrčel. Koťáko se zoufale snažilo ke mně dostat a nakonec vylezlo na plot (to jsem teda koukala, protože náš Bertík v tomhle věku ještě rozhodně přes ploty lézt neuměl). Horlivě se o mně otíralo, hlasitě předlo a mňoukalo, zdálo se mi, že zoufale prosí o pomoc. Hodně mu teklo z očíček a nosánku, zdálo se mi, že má krvavý zadeček a že se trochu neobratně pohybuje, jako by kulhalo.

Bylo mi koťátka moc líto, vypadalo opravdu moc zbědovaně a bála jsem se, že umře, když ho nechám svému osudu. Jako první mě napadlo odvézt kotě k veterináři, ale to bylo manželem okamžitě zavrženo, abychom nemuseli platit. Ani mi nedovolil koťátko nakrmit, aby se k nám už nevracelo. Tchán křičel fuj, ať okamžitě kotě vyhodím ze zahrady, že je nějaké nemocné. Tak jsem volala do plzeňského útulku. Paní byla moc milá, ochotná, ale bohužel už má doma 13 kočiček a další nemůže přijmout. Dala mi kontakt na O.S. Srdcem pro kočky. Pak jsem šla krmit Janičku a manžel mi sdělil, že kotě odnesl a to uteklo. Tekly mi slzy jako hrachy, bylo mi líto, že jsem chtěla udělat dobrou věc a setkala jsem s takovým nepochopením. A co s tím koťátkem teď bude!

Koťátko se ale vrátilo! Horlivě mňoukalo za dveřmi a při každé příležitosti se hnalo dovnitř do domu. Venku se stále třáslo, i když svítilo sluníčko a bylo relativně teplo. Z toho usuzuji, že koťátko dosud žilo v bytě a nebylo venku zvyklé. Zkusila jsem tedy zavolat k Vám do útulku. Nevěděla jsem však, jestli ho dokážu u nás udržet do dalšího dne, vážně jsem se bála, že tchán prostě kotě nakonec vyhodí. Ale moje horlivost a Vaše ochota, hlavně určitost, že si pro koťátko přijedete, oba nakonec zlomila. Manžel pak kočičce připravil bedničku se senem, aby jí nebyla v noci zima a dali jsme ji do kurníku. Koťátko jsem nakrmila granulemi našeho Bertíka, kouskem taveného sýra a vařeným kuřecím masem. Všechno snědlo, bylo velmi hladové!
Dala jsem mu vodu, na kterou se také vrhlo. Chodila jsem se na koťátko dívat a ono pokaždé, když mě slyšelo, ke mně běželo a mazlilo se a předlo.

Druhý den ráno mi už připadalo zdravotně lepší než předchozí den. Také začalo být velmi drzé, vždycky se vyhrbené a naježené přiblížilo k našemu Bertíkovi a ten zavrčel a pak už jen kotě obcházel obloukem. Také se nemístně urazil a nechtěl se nechat od nás pohladit. Bylo mi ho úplně líto. Připadalo mi, že si mě kočička nárokuje, okázale se mi před kocourem otírala o nohy.

Fotografie z místa nálezu: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Dasenka_z_Mochtina_u_Klatov

Začalo mi být líto se koťátka zbavit, chtěla jsem si ho nechat. Dokonce už se mi zdálo, že jsem začala manžela pomalu lámat. Ale pak dorazila pro koťátko paní z takové velké dálky a navíc Bertík moc nadšený nebyl. On je zvyklý mít všechno pro sebe a všechny kočičí vetřelce vyhání. Ale snad by si zvykl. Už dlouho jsem toužila po tom, pořídit mu kamarádku, aby mu nebylo doma smutno, když někdy musíme na jeden nebo dva dny odjet.

Po odjezdu koťátka mi zůstalo v duši zvláštní prázdno a moc se mi stýská. Ale věděla jsem, že se o něj dobře postaráte. Doufám, že najde krásný domov a milující páníčky, protože si to zaslouží.

Autorka: zachránkyně maličké Dášenky