Lednová kočka

Štěpánka se vzbudila o půl desáté a tenká škvíra mezi žaluziemi a okenním rámem neprozrazovala moc o tom, jak je venku. Snad jen to, že slunečního světla je opět poskrovnu. Vstala a vykoukla z okna. No ne? Naskytl se jí nádherný obraz. Zahrada celá zahalená v mlze, jen tušení větví stromů a zlaté slunce prodírající se tou mlhou. Zvláštně krásný začátek ledna, pomyslela si. Kdo by dnes poznal, že minulý týden hustě sněžilo?

Udělá si snídani a půjde ven, třeba se jí konečně podaří neobyčejný snímek. Ráda fotí a jejím snem je uspět v nějaké fotografické soutěži. Nebo by ráda fotila pro časopisy za honorář, jenomže ty už mají svoje fotografy a navíc využívají fotobanky. Uvařila si čaj, namazala dva rohlíky máslem a sýrem a u jídla listovala inzertními novinami, co jí hází do schránky hodná sousedka. Nejprve se začetla do nejkratší rubriky Volná místa. Štěpánka je nezaměstnaná a postupuje přímo ukázkově podle doporučení pracáku. Hledá na internetu, čte inzeráty v novinách, ptá se známých a doufá. Bouchly dveře, to se mamka a Zorik vrátili ze své pravidelné vycházky. Zorik se nadšeně rozběhl za Štěpánkou, radostně skákal a „tančil“ jako by ji neviděl sto let a ne jen jednu noc. „Tak co?“ Zeptala se mamka a kývla na tu haldu novin. „Jako obvykle. Napíšu všem,“ odpověděla Štěpánka. Usmály se na sebe v tichém porozumění. Obě doufaly, že se Štěpánka co nejdřív někde uchytí, protože její podpora a mamčin důchod za moc nestály.

Štěpánka si dala ještě malý čokoládový bonbon, co zbyl z vánoční kolekce a chystala se ven. Zorik se tvářil, že dnes ještě nikde nebyl a hrnul se ke dveřím. „Kroť se ty divochu, nebo se o tebe přerazím.“ Zorik je taková temperamentní pouliční směska podobná špicovi. Mamka chtěla psa hlídače menšího vzrůstu. Ten menší vzrůst odpovídá, ale hlídač? Zorik nadšeně vítá každého příchozího jako kamaráda a chce si hrát. Ten by případného zloděje provedl po celém domě i bez úplatku. Kamarádí i se zvířaty, se psy na procházkách, a dokonce i se slepicemi na dvorku.

Procházeli městečkem a Štěpánka fotila Zorika, ulice v mlze a podařil se jí i docela vtipný snímek. Starší paní venčila pudlíka a pěknou mourovatou kočku, aspoň to tak vypadalo. Jestli k sobě opravdu patřili nebo ne, se nedalo poznat. Pudlík se tvářil, že je úplně normální mít jako doprovod kočku, ale kočku to po nějaké chvíli znudilo a odpojila se od nich. Mlha se rozplynula a slunce svítilo naplno. Štěpánka se Zorikem se vydali k řece. Vyfotila si děti na kolečkových bruslích, pána co fotil vlak a rozmazanou sýkorku v letu.

Na zpáteční cestě zase potkala tu kočku, co v poledne doprovázela pudlíka. Teď byla sama a když kolem ní procházeli, připojila se k nim. „Ty jsi kočka, co chce kamarádit s pejsky?“ Podivila se Štěpánka. Zorik naštěstí kočky nehonil, ale teď poskakoval a napínal vodítko, chtěl si hrát. Kočce to nevadilo. Držela si přiměřený odstup a prostě je doprovázela. Šla s nimi až skoro k domu a pak odběhla. Štěpánka to vyprávěla mamce. „Tak to je určitě ta kočka, co už mě taky jednou doprovázela, taková mourovatá,“ přitakala mamka.

Štěpánka pak záhadnou Mourinku potkávala častěji. Že by nikomu nepatřila? Zorik ji vždycky vítal jako kamarádku a dokonce ani neprotestoval, když vkročila na „jeho“ teritorium.

Jednoho mrazivého rána, když šla Štěpánka na pracák, uviděla záhadnou kočku sedět přímo přede dveřmi. „To jsou k nám hosti,“ pohladila ji. „Čím bych tě uctila? Máme jen psí konzervu, donesu ti ochutnat.“ Kočka musela mít velký hlad, protože to psí krmení zhltla bleskově. „Až se budu vracet, koupím i něco pro kočičky,“ slíbila Štěpánka.

Kočka se u nich zabydlela. Nejdřív jen na zahradě, ale netrvalo dlouho a už byla i v domě. A že k nim přišla v lednu, dostala jméno Leda, Leduška. Co bylo zajímavé, nevynechala skoro žádnou venčící vycházku se Zorikem. Vždycky se připojila a vzbuzovala pozornost kolemjdoucích, tak jak tenkrát tu Štěpánčinu, když doprovázela pudlíka. Dvakrát se sice stalo, že ji chtěl prohnat jiný venčící se pes, ale jednoho zastrašila zlostným prskáním a před tím druhým utekla na strom a tam vyčkala, než si ho páneček připnul na vodítko. Ale na psy nezanevřela. Nejspíš jako kotě s nějakým vyrůstala. Škoda, že neumí mluvit, aby jim svůj životní příběh mohla vypovědět. Je to neobyčejná kočka. Štěpánka se s ní chtěla pochlubit kamarádkám, ale moc neuspěla. Dělaly si z ní srandu, že se chce dělat zajímavou, když už nemá žádné zážitky, ani přítele, tak si vymyslela aspoň zvláštní kočku. Štěpánku to mrzelo, ale než aby se hádala, radši změnila téma.

Přestože se Leda se Zorikem seznámili už jako mladí dospělí, zvykli si na sebe dobře, což bylo štěstí, a uměli si pohrát. Kočko psí honičky byly někdy pěkně divoké a převrácené křeslo, nebo rozbitý talířek nikoho nepřekvapil. A když se tak příjemně unavili, odpočívali pak svorně jako dvě neviňátka. Štěpánce se podařilo vyfotit je v okamžiku, kdy Leda Zorika objímala kolem krku, čumáček u jeho ouška a vypadalo to, jako by mu šeptala nějaké tajemství. Tuhle fotku dokonce Štěpánce otiskli v jednom časopise o zvířatech. Měla obrovskou radost. „Vidím, že se můj život začíná obracet k lepšímu,“ jásala. „Tohle je první úspěch, teď už zbývá jen taková maličkost, jako najít si práci, životního partnera a bude to.“

Autorka: Lenka Novotná