Příběh postižené kočičky Agátky ze Slaného

Příběh postižené kočičky Agátky ze Slaného
kočky z útulku
Pomaličku začínalo léto 2010, psal se konec května a vše nasvědčovalo tomu, že se blíží slunný a krásný víkendový den. V soboru ráno 22. května přišla SMS zprávička od slečny Aničky ze Slaného, se kterou jsme již delší dobu v kontaktu a snažíme se tak pomáhat zdejším kočičkám. Slečna Anička hlásila, že mají pod schody paneláku tři malá koťátka zhruba měsíční, která začínají zpod schodů vybíhat, a tak hrozí nehoda v podobě aut, psů, ale s největší pravděpodobností také dětí, které často nešetrně malé kočičky “natahují“. Manžel Michal měl jako každý víkendový den namířeno na veterinu do Slaného, a proto byl již ten den domluvený se slečnou Aničkou, že se na místo určení přijede podívat. Domů se Michal vrátil s nadílkou v podobě tří překrásných koťátek. Jedinou kočičí maminku se tenkrát nepodařilo odchytit. V tu chvíli jsme si říkali, jak jsou koťátka nádherná, ač obyčejných barev, přesto nádherná. Koťátka jsme pojmenovali a nafotili do budoucí nabídky. Černé kočičí holky dostaly jména Amálka a Agátka, stříbřitě mourovaný kočičí kluk se pyšnil jménem Akimek.

kočky z útulku

Měsíc květen se přehoupl v červen a přišel den, kdy jsme zaznamenali, že Agátce není nejlépe. Lépe řečeno, všimli jsme si slabounké virózky a nechutenství. Ten den jsem si Agátku vzala do práce a ráno jsem se pro jistotu ještě zastavila na veterině, kde jsem dostala pro maličkou léky. V práci ležela Agátka v pelíšku a koukala. Okolo šla kolegyně a povídá: „fůůůůj, to je ale hnusná černá kočka, bláááá“. V tu chvíli si myslím něco o bučícím zvířeti a přemýšlím o tom, jak může takovým způsobem přemýšlet dospělý člověk. No nic, jedeme dál, i takoví jsou mezi námi. Maličká Agátka se z virózy normálně vyléčila a vše se zdálo být v nejlepším pořádku.

Čas nadále pozvolna plynul dál, řešili jsme chvíle strastiplné i ty radostné, v tom však přišel naprostý, ale především nečekaný zvrat. Zaznamenali jsme, že tou dobou velmi velmi živá Agátka začíná pokulhávat, proto jsme ji při první příležitosti popadli a dojeli s maličkou na kontrolu na veterinu, kde byla ošetřena. Vše nasvědčovalo tomu, že při své aktivitě odněkud spadla a narazila si nožičku. Jenže stav se nelepšil, druhý den na tom byla Agátka citelně hůře a následující den už jen ležela jako nepohyblivá placička. Agátku jsme tedy odvezli a zanechali na veterině, kde ji čekalo podrobné vyšetření. Když jsme si pro malou poté přijeli, pan doktor měl ve tváří zvláštní výraz a povídá: „bohužel, vaše kočička má potíže neurologického charakteru, byly poškozeny mozkové funkce a budoucnost maličké kočičky je tedy nejasná a dá se říci i nejistá“. Zůstali jsme na sebe s manželem nechápavě zírat, slzy se draly do očí, v hlavách šílený zmatek a spousta otazníků. Po poradě s panem doktorem nezbývalo než se s problémem snažit vypořádat a začít malé aplikovat předepsané léky a spoustu vitamínů na posílení mozkových funkcí k tomu. Postiženou Agátku jsme řešili snad miliónkrát, hledali jsme příčinu, radili se s veterináři, volali na všechny strany, ale nic převratného jsme neobjevili ani nevymysleli. Jediným dalším vyšetřením, které připadalo v úvahu, se nabízela magnetická rezonance, na kterou jsme však bohužel neměli finanční prostředky, a která by navíc Agátčino postižení stejně nevyřešila, jen by poukázala na možné ložisko vzniklého problému.

Ještě nikdy jsme se nesetkali s tím, co jsme viděli u maličké Agátky. Doma jsme měli doslova placičku, jedinou známkou existence maličké černé Agátky bylo těkání zúžených oček. Pouho pouhé těkání oček, jinak nepřicházela téměř žádná reakce. Z Agátky byla černá hromádka neštěstí, jejíž očka dostala šikmý jakoby bolestí zkřivený výraz. Nevnímala ostatní kočičky, nevnímala téměř nic, jen když jsme pohybovali rukama před zastřenými očky maličké Agátky, tak sem tak zareagovala pohledem, ale opět s obrovským zpožděním, jakoby Agátky mozeček zpracovával zaznamenanou informaci a vysílal ji dále s velkou časovou rezervou. Jediné, co Agátka vnímala naplno, byly vůně. Vůně esencí, vůně jídla, jednoduše vůně ve všech podobách.
kočky z útulku
S plynoucím časem a svědomitým podáváním vitamínků se zdravotní stav maličké Agátky postupně měnil, dá se také říči, že se velmi výrazně zlepšil. Už to nebyla ta černá placička s očkama těkajícíma po okolí, ale naopak se z Agátky stala kočička, která dokázala udělat obrovské pokroky psychické i fyzické. Bohužel však, doposud se houpeme nad neznámou oblastí, kterou lze nazvat také “mentální anebo jen pohybovou hranicí?“. Agátka, ač chodící, i když nevalné motoriky, přesto ve vývoji zaostalá a působící jako lidé s mentálním postižením, chováním však zase jako kočička s pohybovým postižním. I když těžko říci, protože Agátka jakoby naplno komunikuje, po citové stránce všechno vnímá, jen je její tělíčko zrychleně zpomalené a zpomaleně zrychlené. Občas Agátčiny zadní tlapičky předstihnou ty přední. Také, když se servíruje kočičí mléčko, Agátka je schopná utopit celou hlavičku pod hladinu, jen aby se k mléčku dostala. Těžko ohýbá kloubečky na nožičkách a neumí zatahovat drápky. Jednotlivé "prstíčky“ na tlapičkách má jakoby stále od sebe. Její mňoukání se nejvíce podobá zabarvením zvuku hluchoněmého člověka, který by chtěl promluvit, ale protože se neslyší a tyto funkce jsou potlačeny, proto nevyjde slovo, ale určitým způsobem zabarvený “zvuk“. Jistě si dokážete představit, co přesně mám na mysli. Vrátíme-li se do říše zvířátek k maličké Agátce, její mňoukání je tedy tlumené a jakoby nedotažené do konce.
kočky z útulku
Nesmírně zajímavé je, že si malá Agátka odmalička dokázala a stále dokáže dojít na kočičí záchodek. Co na tom, že občas upadne do nadělení, neboť se převáží? Co na tom, že je potřeba po takovém pádu občas Agátku otřít či omýt? Taková situace párkrát sice přišla a jistě se jí zase dočkáme, nicméně není tak častá, aby bylo potřeba tento problém více řešit, za období čtyř měsíců jsme Agátku čistili asi 2x. Daleko zajímavější je, že ač byla Agátka v počáteční fázi černou placičkou, přesto se na kočičí záchodek dokázala vždy doplazit.

Co se asi odehrávalo v mozečku maličké Agátky v prvopočáteční fázi, když ležela, předla, nemohla se zvednou a neuměla na nic zareagovat, kdo ví? Ležela a stále jen koukala do neznáma. Postupem času začala maličko reagovat na nás lidi, představující pro ni v těžkých chvílích střed vesmíru. Její oči se na nás často smály, vše nasvědčovalo tomu, že Agátce probíhá v hlavičce asi toto: „ je mi krásně, jsem v teplíčku a koukám, nevím, co se se mnou děje, ale jsem spokojená, tulím se ke svému človíčkovi, často u něj spinkám v maličkém pelíšku anebo si lehnu přímo pod peřinu. Vše se klidně houpe a vlní, odpočívám, ležím a prožívám duševní klid, jsem vyrovnaná“. Něco takového si asi Agátka představovala, když se na na nás její očka upřímně smála a dlouze dívala.

Koťátka, která vyrůstala ve skupině s postiženou Agátkou, jakoby cítila její hendikep, a proto také byla k Agátce velmi velmi tolerantní. Postupem času však tato koťátka odešla do svých nových domovů, a tak stále velmi křehká Agátka zůstala v pokoji pro kočičí miminka. K Agátce byla přidána další kočičí rodinka, tentokrát kočičí maminka Lentilka s deseti svými i adoptivními koťaty. Ač věkový rozdíl mezi Agátkou a miminky nebyl nejmenší, přesto byly síly koťátek i Agátky vyrovnané. Dokonce se postižené kočičky ujala kočičí maminka Lentilka, která o ni začala pečovat a doposud Agátku kojí. Půlroční Agátka si nic nezadá s šestitýdenní kočičkou Babunkou.

Maličkou Agátku si oblíbila také malá holčička – Valinka Bídová z Kladna, která za námi pravidelně dochází se svojí sestřičkou Kristýnkou a hodnou maminkou. Postižená Agátka už dostala spoustu hraček, hopíků, mlsání, ale hlavně se díky holčičkám z Kladna dostalo malé kočičce Agátce tolik potřebné lásky, pozornosti a pohlazení. Agátka má také svoji paničku Karin Springerovou z Hradce Králové, která si malou adoptovala na dálku, a tak se snaží Agátce pomáhat.

A jak je na tom Agátka vlastně v současné době? Ano, je stále nešikovná, její motorika je špatná, ale vnímá, umí rozdávat lásku, také umí skotačit, lumpačit, odrážet se a skákat. Mnohdy je až tak rozdováděná, že se nestačíme divit, dokáže nás rozesmát svými krkolomnými akrobatickými kousky v podobě přemetů, skoků a salt. Zažíváme společně spoustu legrce. To vše nám je zadostiučiněním za špatnými pocity a zážitky, za celou strastiplnou cestou, kterou se Agátka musela protlapkovat.

Píše se začátek října, nastupuje vláda podzimu. Je to jen pár dní zpátky, kdy jsme zaregistrovali, že Agátka zatahuje drápky a má prstíčky u sebe. Všimla si toho i návštěva, shodou okolností slečna Anička ze Slaného, která nám kdysi dala vědět o koťatech pod schody paneláku, a tak se vlastně Agátka také dostala k nám. Vývoj Agátky jde stále dopředu. Kočičky svůj hendikep naštěstí nevnímají, proto žije Agátka svůj kočičí život naplno a užívá si všeho plnými doušky.

A co myslíte Vy? Má také Agátka právo na svou novou rodinu? My jsme přesvědčení, že ano. Věříme, že Agátka najde dříve či později svůj nový skvělý domov, milující páníčky, kteří o ni budou pečovat s láskou jako o své vlastní dítě. Vždyť každý má nárok na plnohodnotný život, ať postižený, nemocný, starý, mladý či zdravý. Kdo má právo soudit druhého a dělat rozdíly? Vždyť nikdo není dokonalý a bez chyb, a nejen proto si zaslouží žít svůj život naplno, tak jako naše malá postižená Agátka.

Zde si můžete prohlédnout fotogalerii kočičky Agátky: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Agatka/

Za “srdíčkové kočičky“,
Kristýna Kacálková
www.kocky-utulek.cz, www.srdcemprokocky.cz

Agátka


Po tom,co jsem přečetla článeček o Agátce mi nic jiného nezbývá,než před Kacálkovýma hluboce smeknout.Agátka je přes svoje postižení milá,srandovní kočinka,která si zaslouží život ve svojím světě mezi lidmi,kteří jí mají moc rádi a poskytují ji vše,co potřebuje.Agátko,snad se i na tebe holčičko usměje štěstí a najdeš rodinu,kde budeš "středem vesmíru",moc ti to přeji.

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme