Sbohem Bubáčku, zůstaneš už navždy s námi

Sbohem Bubáčku, zůstaneš už navždy s námi
kočky z útulku

Jak vlastně začít? Nelze slovy vyjádřit bezmoc a zoufalství, které cítíme. Šílený a strašný pocit, který nelze jen tak přestát. Než začnete číst tyto řádky, prosím o přečtení článku s názvem “Stále čekáme, že se nám vrátíš“, na který tento nový článek navazuje: http://www.kocky-utulek.cz/?q=node/807 .

Chtěli bychom se s tebou Bubáčku rozloučit. Přáli jsme si pro tebe bezpečný domov, který nakonec nevyšel. Zahájili jsme dokonce stavbu zkoseného bezpečnostního plotu okolo zahrady, který kočička nedokáže zdolat a nedostane se tak ze zahrady ven, bohužel však, plot nebyl dokončen. Bylo nutné vybudovat venkovní výběhy, a tak se výstava bezpečnostního plotu oddalovala. Plot zůstává stále nedokončený, jen železné podpěry již byly umístěny po části obvodu zahrady.

Před časem měl náš zvířecí “prima team“ devět členů, mezi které jsi patřila i ty naše milovaná Bubu. Po čase nám zemřela kočička Žolinka na zákeřnou a velmi obávanou kočičí nemoc FIP. Poté následovala fenka Mášenka, to když jí selhalo srdíčko. Na veterinu jsme Mášenku přivezli již mrtvou, i když jsme vyrazili při zjištěných potížích okamžitě. Teď jsme ztratili také tebe Bubáčku. Je to zvláštní a stresující, je nám těžko a slzy se derou do očí. Tví kamarádi ze staré gardy – fenka Ebinka a kočičky Natálka, Zlatuška, Fišta a Elfíček - jsou stále u nás a vzpomínají na tebe společně s námi. Vždy nám budete připomínat legrační partu super zvířátek, se kterými jsme zažili mnoho legrace, ale také naše kočičí začátky, naše první dny strávené ve Vrbičanech, bylo to všechno jiné než teď, jedna z nezapomenutelných etap našeho života.

Byla jsi úžasná kočička Bubu, dominantní, legrační a neuvěřitelná zároveň. Chytrá a mazaná kočičí holčička, ale také tuze hodná a milá. Neuvěřitelná směsice rozličných povahových vlastností. Dodnes nezapomeneme, jak jsi držela basu s pejsky - Mášenkou a Ebinkou.kočky z útulku Jak jsi ale pro změnu také dokázala vyprovokovat starou labradorku Lolu našich přátel, když k nám jezdívali na návštěvy. Neustále jsi provokativně nakukovala do kuchyně, a když se vždy z posledního stařičká Lola zvedla ze země, s pískotem jsi vzala do zaječích po schodech do prvního patra, tato scénka se opakovala snad tisíckrát dokola. Tenkrát kamarádka Mirka prohlásila, že jsi super kočička, na kterou se nezapomíná a měla obrovskou pravdu. Dodnes také nezapomeneme, jak jsi vypila syrové vajíčko a my jsme koukali jako blázni, kam se vajíčko podělo a jak si asi teď obalíme řízky? Také s úsměvem vzpomínáme,Psi a kočky když jsi jako koťátko nadávala a lomcovala mřížkou přepravky na veterině a paní veterinářka pravila, že z tebe vyroste pěkně povedená Bubačka.

Zde si můžete prohlédnout fotogalerii kočičky Bubu za dob, kdy bydlela ještě v domácím prostředí bez možnosti výběhu ven: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bubu_-_vzpominka_z_domova/ .

Dne 29.10.2010 jsme tě Bubáčku nad ránem viděla v pelíšku naposledy živou. Dne 19.11.2010 jsme se s tebou tentokrát společně s Michalem opět setkali, bohužel už za velmi smutných okolností. Dne 18.11.2010 totiž přišla Michalovi SMS zpráva s tím, že byla viděna mrtvá černobílá kočička s obojkem poblíž naší vesničky. SMS zpráva byla reakcí na letáček o ztrátě naší Bubu, který byl vhozen do schránky nálezce. Věděla jsem, že tam ležíš ty Bubáčku, cítila jsem to. Ten den jsme se po práci vypravili na místo určení, ale ouha, tvé tělíčko jsme ve tmě ani za pomocí baterky nemohli najít. Navštívili jsme tato místa druhý den ráno za doprovodu pána, který tě v těchto místech viděl před týdnem bezvládně ležet. Byla jsi to ty Bubáčku, ležela jsi tam promočená a opuštěná, odnesla jsem si tě v náručí domů. Pána, který tě našel Bubáčku, jsem kdysi potkávala při venčení vlčích holek Mášenky a Ebinky, to když pán chodil venčit stejně starou vlčici Britu. Potkávali jsme se na polní cestě mezi vesničkou Vrbičany a vesničkou Telce, přesně v místech tvého nálezu.

Když mi den předtím než jsme si tě odnesli domů, to bylo 18.11.2010, při úplně jiné příležitosti volala paní Fillová, ale také slečna Riedlová, tušila jsem, že jsi mrtvá Bubáčku. Volání bylo za naprosto jiným účelem, netýkalo se tebe Bubáčku, ale obě volající mají pro nás hluboký význam a při tvé ztrátě jsme s nimi byli v kontaktu. Když se před časem s námi slečna Riedlová loučila, byla jsi u toho před brankou i ty Bubu, bylo to 28.10.2010 večer a já jsem slečně Riedlové a jejímu příteli líčila, že jsi naše kočička, že tě mají odehnat od auta, až budou odjíždět, protože jsi vítací a stále se pleteš ostatním pod nohy. Měla jsi ve zvyku házet před brankou zádíčka, kutálet se po zemi a předvádět se. Tomuto rozloučení jsem přikládala veliký význam. Vysvětlit to neumím, ale vše se vším souvisí. Proto, když jsme spolu dne 18.11.2010 se slečnou Riedlovou, ale také paní Fillovou mluvily po telefonu, už jsem vytušila, že jsi dávno Bubu za duhovým mostem, také jsem vytušila to, že tě den poté nalezneme bez života, protože tou zmiňovanou kočičkou v SMS zprávě jsi právě ty.

Když jsme tě v pátek ráno dne 19.11.2010 nalezli v nedalekém lomu ležící již bez života, zdálo se být tvé tělíčko neporušené. Netušíme, co se mohlo stát, zda jsi zemřela na následky otravy anebo na následky vnitřního poranění zaviněného autem, vlakem, zlým člověkem či volně pobíhajícím psem, to už se nikdy nedozvíme. Ležela jsi opuštěná u stromečků a křoví v lomu pod tratí mezi vesničkami Vrbičany a Telce. Ležela jsi opuštěná asi kilometr či kilometr a půl od svého domova. Zde jsou fotografie pořízené chvíli po tom, co jsme tě našli: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bubacek/ .

Když jsem tě viděla dne 29.10.2010 brzy ráno v pelíšku naposledy a pouštěla jsem tě za plůtek k bazénu, kam nemohou naše psí holky, jako bych organizovala tvé poslední kroky. Pamatuji si naprosto přesně tvé poslední zamňoukání na rozloučenou, pamatuji si naprosto přesně tvou poslední cestu, skočila jsi na venkovní krb, poté šup na zídku a šup k sousedům a najednou jsi byla pryč nadobro. Na ten tíživý pocit nikdy nezapomenu. Po celou dobu jsem cítila, že jsem nad tebou ztratila kontrolu, že jsem udělala něco špatně a zorganizovala jsem tvé poslední kroky. Po návratu z práce jsme tě už neviděli, moc jsem v tu chvíli znervózněla a druhý den byl pelíšek opět prázdný. Mé myšlenky u prázdného pelíšku v sobotu 30.10.2010 ráno byly šílené. Trhla jsem sebou a velmi intenzivně vteřinu po vteřině jakoby periferně jsem koukala přes rameno do tvého pelíšku, čas jakoby na chvíli zpomalil svůj kvap a cítila jsem velmi intenzivně, že něco není v pořádku. Jakmile jsem spatřila naší sousedku, která ti házela denně dobroty, hned jsem se běžela zeptat, zda tě Bubáčku neviděla, ale odpověď zněla NE. Odpověď sousedky byla každý den stejná, stále z jejich úst znělo NE, NE, NE. Dokonce na nás už sousedka čekala, když jsme se vraceli z práce, aby nám opět sdělila NE.

Následovaly výzvy, vylepování letáčků, prosby a obcházení sousedů, aby zkontrolovali své půdy a sklepy, všechna místa, kde hrozilo tvé uvěznění. Hledala jsme tě všude, pod naší panelkou v objektu školy, kterou jsem osobně prolezla od sklepa k půdě, vrátila jsem se pro baterku, nedalo mi to a prolezla jsem každý kout. Michal se mnou do objektů nechtěl jít, obvinila jsem ho, že je srab. Hledala jsem tě v prostorách bývalé česačky chmele, v okolních lesích, na polích, v rigolech, příkopech, poblíž domova, ale také na místech vzdálených. Michal zvonil na sousedy, obcházel je a ptal se, zda tě Bubáčku neviděli. V práci jsem měla několikrát volno, intuice říkala, že tě musíme najít, že musíš přeci někde být. Pod náporem stresu jsem několikrát v práci nemohla zůstat jen tak sedět a čekat. Mé pocity se rovnaly hrůze. Michal byl z celé situace špatný a věděl, že nastanou těžké dny, protože se mnou to není v těchto situacích moc jednoduché, počínaje nočními vyjížďkami po okolí na vlastní pěst a konče lezením do opuštěných napůl rozbořených objektů, kde hrozilo jisté nebezpečí propadnutí podlah, stropů či uvolnění jen tak zavěšených plechů. Žádné nebezpečí však nebylo natolik strašné, jako byly strašné a silné myšlenky namíchané se strachem o tebe beruško moje milovaná.

Michal vyslovil zhruba po třech dnech od tvého zmizení domněnku, že už se nám Bubáčku nevrátíš, začala jsem brečet a oponovala jsem Michalovi, že už jednou jsme se přeci o tebe báli, to když jsi nepřišla domů celých pět dní, tak proč Michal tentokrát cítí, že nepřijdeš? To bylo tenkrát, když jsme zjistili, že fenka Sára umí šplhat na zídku, a proto si snadno vyleze na střechu garáže. Říkali jsme si tenkrát, že nemáš klid ani na těchto místech a vše jsme upravili tak, aby se už Sára nikam nevyšplhala. Tenkrát se vše vyřešilo, po pěti dnech jsme se s tebou opět shledali. Tentokrát to však bylo všechno jiné, já osobně jsem bohužel měla stejný pocit jako Michal, cítila jsem, že jsem tě při tvém druhém zmizení viděla v osudové dny naposledy. Každým dnem se rozplývala naděje tvého nalezení a násobila se síla zoufalství.

Na druhou stranu jsme si stále dávali jakési "pro nás falešné" naděje. Vždyť tolik lidí nám již potvrdilo, že se jim kočička vrátila až za čas, někdy šlo o opravdu dlouhý čas. Dokonce se nejedna kočička vrátila poraněná, ale vrátila se. Stále zde byla jakási naděje šťastného návratu.

Stále jsem tě Bubáčku vyhlížela u branky, ty jsi ale nepřibíhala jako obvykle. Je to zvláštní, ale také jsem se stále dívala do tmy oknem směrem k místu, kde jsi ležela bez života. Nemohla jsem tušit, že jsi právě tam, i přesto mé myšlenky, kroky a pohledy vedly právě na tato místa. Právě tím směrem jsem se vydávala úplně při prvním pátrání po tobě, poté ještě několikrát.

Nakonec přišla naše přítelkyně Markéta se spásným nápadem, že vytiskneme letáčky a prostřednictvím České pošty je necháme roznášet do domácností v okolních vesnicích, ale také u nás ve vsi. Po zveřejnění této akce na webu, přišla okamžitá pomoc. Naše Markéta osobně se slečnou Suchánkovou nabídly pomoc a vytiskly hromady letáčků. Začala příprava, poté objíždění poštovních stanic v blízkém okolí a předávání letáčků k plánovaným roznosům. Pár lidí se na výzvu z letáčků ozvalo, tu a tam totiž proběhla černobílá kočička, dokonce ležela jedna nebožačka sražená autem u hřiště přímo ve Vrbičanech, ale nebyla jsi to ty Bubáčku.

Asi týden předtím než přišly špatné myšlenky, jsem si říkala, že bude konečně zima, což znamenalo Bubáčku, že nevytáhneš patičky a čumáček z garáže. Přesto mi probíhaly hlavou myšlenky, že je venku nebezpečno, že se dříve či později může něco stát. Pár dní po těchto úvahách přišly myšlenky strašnější a černější než by si kdo mohl myslet. Kdykoliv jsem tě venku viděla, proběhlo mi hlavou, kolik máš asi ještě času. Vše zní neuvěřitelně, ale já nejlépe vím, co jsem cítila, nejlépe vím, jak silné to byly úvahy a proč tato varování přicházela. Začaly se mi dokonce hlavou honit různé myšlenky, to když jsme například odmítli umístit některou z našich kočiček do nevyhovujících podmínek, obávala jsem se, aby se dotyčný nepomstil na tobě Bubáčku, protože jsi byla venku všem na dosah. Také jsem vždy šílela strachem, když se konala ve vsi fotbalová utkání, která končila pijatikou v místní hospodě a obávala jsem se o tebe také, to když se konaly v hospodě diskotéky. V hospodě, která je přes cestu hned naproti našeho domečku.

Když se vrátím do minulosti, vzpomínám si naprosto přesně, jak nám bylo těžko, když jsme tě Bubáčku začali pouštět ven. Zkoušeli jsme všechno možné, aby nemuselo k tomuto kroku dojít. Bohužel, situaci jsi neunášela, nedokázala jsi žít mezi tolika kamarády. A my jsme posléze, to když jsme tě začali pouštět ven, nedokázali zajistit tvé bezpečí. Zprvu jsme každou volnou chvíli jezdili domů a kontrolovali jsme, zda jsi na zahrádce. Michal často volal sousedům, zda jsi v pořádku, tak silné to bylo pouto. Časem za tebou přišla na zahrádku černá kočičí kamarádka Miluška, která nám doma tloukla kočičky a zabraňovala jim chodit na záchodek, všechny záchodky totiž byly její, myslela si Miluška. Miluška a Bubu – kočičky, které se nemusely, žily každá na svém konci zahrádky, ale šlo to. V zimě spolu seděly v garáži, protože jim nic jiného nezbývalo. Pro Milušku jsme našli novou rodinu, která si ji osvojila, ale ty jsi Bubáčku zůstala i nadále tady u nás.

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Z archivních e-mailů:

Dne 13.4.2009 jsem psala tehdejší kamarádce tato slova:
„Bubu jsme zkoušeli venku dávat na vodítko, ale pak se vysmekávala a do vodítka se zamotávala. Nejsme z toho pouštění ven nikterak nadšení, ale Bubu značkuje už úplně všechny a všechno. Označkovala Helenky pelíšek i s Helenkou, čůrá do výšky na zdi, stéká to na koberce, značkuje kuchyňskou linku, koupelnu, skříňky a do svého hnízdiště na lednici si nakadila i načůrala a ležela v tom, hovínko měla pod pelíškem a pelíšek počůraný ?!!! Teď je venku a je spokojená. Fišta neustále pištěl za dveřmi (už dlouhodobě), tak lítá s Bubu po zahradě, je zajímavé, že venku si ti dva nevadí. Michal byl dnes proti pouštění Bubu a Fišty ven, ale je pravda, že Bubu se tady uvnitř trápí a hlavně se nervuje a vyčerpává a Fišta dlouhodobě kňourá za dveřmi a dožaduje se venkovního prostředí také.

(Fišta už nikdy poté ven nešel)

Dne 15.4.2009
„ Bubačka je na zahradě, Michal dnes volal sousedovi, že je Bubu naše kočička. Soused říkal, že Bubu vysedává na zídce a pozoruje okolí. Já jsem Bubu ráno načapala právě u toho souseda, o den dříve jsem mluvila se sousedkou, která sousedí z druhé strany a ta říkala, že pokud k nim Bubu vleze, že nám ji vrátí zpátky. Babička, která bydlí za námi, má na zahradě černého kocoura, který už Bubu ze zahrady vyhnal, chtěl se pustit za Bubu k nám, ale jakmile zmerčil naše psí holky, tak upaloval zpátky k babičce, viděla jsem to na vlastní oči. No stejně mám veliký strach, jenže Bubu je doma šílená. Před chvíli jsem ji pustila dovnitř a dostala záchvat z Kentíka a kdyby ne z Kentíka, tak by ho brzy dostala z Fišty, Elfíka a dalších kočiček. Je zajímavé, že venku jí Fišta nevadí, ale Fištu raději ven pouštět nebudeme, ten podniká vyloženě výlety po okolí a to se nám moc nelíbí.“

Dne 16.4.2009
„ Bubu jsme odmítli dnes pouštět, vím, že se trápí, ale my umíráme strachem. Ano, budeme ji pouštět ven, ale jen když budeme doma. Mám strategický a zároveň šílený plán, po cestě z Rudné koupím tašku na jorkšíráky (na ty miniaturní pejsky), postrojek a kšírky máme a Bubu s námi bude chodit na procházky, budu ji tahat všude v tašce, kde se bude moci koukat ven a pokud bude chtít, tak se na vodítku proběhne. Pokud to nepůjde, nebudeme to lámat přes koleno.“

Dne 20.4.2009
„Bubu je venku a je u vytržení a šťastná.“

Dne 22.4.2009
„ Potřebuji čas, abych Michala přesvědčila o příjmu další kočičky. Je to také v tom, ze Bubu je hysterická, musí být venku, domů za poslední dny chodí jen spát, bojíme se o ni, protože cestuje mimo zahradu, ale jiná cesta není.“

Dne 9.5.2009
„Bubu je dnes poprvé přes noc s pejsky venku. Už nechce být ani v noci uvnitř, vrčí, pere se, je mrzutá, zlá a nepřátelská.“

Dne 12.9.2009
„Bubu zmlátil sousedovic kocour, je počůraná, pokousaná a od krve, kocour seděl ještě na zdi, jak ji prohnal, ale co se dá dělat?"

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Bubu, byla jsi moje princezna, chtěla bych, abys to věděla. Měla jsem tě moc ráda, byla jsi moje zlatá kočička, milovala jsem tě z celého srdce. Michal tě také moc miloval, jen píši zde za sebe, za své pocity. Vím, že jsem svým rozpoložením ve chvílích, kdy jsem tě hledala, otravovala okolí, nakonec i Michala. Jenže, nedalo se to překonat, tak moc intenzivní a strašné to bylo, cítila jsem, že je zle.

Byla jsem ti Bubáčku strašně blízko, bylo to v úterý dne 9.11.2010, když jsem tě hledala s Ebinkou, stály jsme hned vedle tebe, ale bylo mlhavo, mokro, půda se lepila na boty a já jsem se už nevydala srázem dolů, přitom jsem byla metr od tebe zlatíčko moje. Fenka Ebinka sebou trhala, já jsem jí nadávala, že se má uklidnit. Fenka Ebinka jisto jistě vycítila, že v těchto místech ležíš. Ten den jsem se uvolnila z práce a jela jsem tě hledat. Ten den jsem měla podporu naší Markéty a paní Zdeňky Radošové, obě mi shodně na e-mail odpověděly: „ano, má to smysl hledat dál“.

Trápila jsem se celou dobu myšlenkou, že jsi někde poraněná a uvězněná, a proto zřejmě nemůžeš zpátky domů, že se někde trápíš hladem promáčená a zmrzlá. Vyčítala jsem si, jak jsme byli hloupí, když jsme si tě označili obojkem, taková hrubá chyba, vždyť tě to mohlo stát život. Následovaly další a další výčitky. Volala jsem tvé jméno ve večerních hodinách do tmy a naslouchala jsem do ticha, zda tě neuslyším někde plakat. Asi tři dny byl silný vítr, byla jsem zoufalá, Michal se snažil zklidňovat celou situaci. Nakonec jsme došli také k závěru a podezření, že si tě někdo odvezl. Výčitky, jak to mohl někdo udělat a následné uklidňování se, že to prostě udělal někdo nevědomky a my mu nakonec odpustíme, až se ten dotyčný přihlásí a dovolíme mu, že si tě může nechat, abys byla jediná a moc spokojená kočička. Přesto všechno jsem stále chodila za Michalem a ptala jsem se ho, co si myslí, že se stalo. Já osobně jsem totiž cítila, že už mezi námi nejsi. Tvá mistička zůstávala stále plná granulek, které neubývaly. Záměrně nařasená deka, která by splaskla, kdybys na ní ležela, zůstávala stále nařasená. To vše nasvědčovalo tomu, že už jsi doma dlouho nebyla. Zoufalství střídala bezmoc a bezmoc střídalo zoufalství.

Bubáčku, zažili jsme už mnohokrát ztrátu zvířátka, mnohokrát nečekanou ztrátu, ale vždy to bylo způsobeno nemocí či utrpením týraného zvířátka, a tak se nedalo dělat nic jiného než čekat, léčit a opět čekat na zázrak. Kolikrát přicházela zvířátka tak dobitá, jako například černý kocourek Simba ze Slaného se zlomenou čelistí, slepým okem, politý kyselinou, zavšivený a zkrvavený. Přestál operace, léčbu, nakonec nečekaně odešel na akutní selhání ledvin. Ztráta tebe Bubu je ale úplně jiná a o to horší, že byla naprosto zbytečná. Ty jsi byla zdravá kočička plná síly, nemusela jsi odejít, ale osud tomu chtěl jinak. Dokud se u nás nezačaly střídat kočičky, dokázala jsi žít úplně normálně a bez problému doma. Až s příchodem nových kamarádů nastaly potíže a tvé vystěhování na zahradu.

Nakonec jsi neměla klid ani venku. Bohužel, fenka Sárinka ti nadala pokoj, a tak jsi Bubáčku žila čím dál tím častěji na střeše garáže a chodila jsi před branku vítat návštěvy. Sedávala jsi ve svahu pod naší panelkou, doprovázela jsi sousedy a také nás, to když jsme chodili s třízených odpadem k popelnicím. Několikrát jsme tě nalezli po návratu z práce spící a odpočívající v listí u naší branky. Michal tenkrát zmínil, že už napůl nežiješ u nás. Nebyla to vina Sárinky, ona ti nechtěla ublížit, ale byla zvědavá a chtěla ti být nablízku, dokonce za tebou vylezla na zídku. Jenže, tobě se to moc nelíbilo. Nelíbily se ti ani kočičky u nás žijící, vrčela jsi na ně i z venkovní stany zpoza mříží terasy. Byla jsi zvláštní, ale moc kouzelná kočička.

Zde si můžete prohlédnout fotogalerii kočičky Bubu: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bubu/ .

Bubáčku, budeš spinkat vedle fenky Mášenky a kocourka Simby u bazénu vedle skleníku. Nikdy na tebe nezapomeneme a děkujeme všem, kteří nám dopomohli k tomu, že jsme se s tebou mohli naposledy setkat a dát ti poslední sbohem. Píši tyto řádky s těžkostí a slzami v očích, jsem zoufalá, nešťastná a zmatená, zároveň jsem ale vděčná, že jsi zase s námi. Jedno velké břemeno tíhy jakoby z nás spadlo.

Dne 20.11.2010 v 17:00hod. byla naše milovaná Bubu pochována. Zabalili jsme ji do růžové dečky, kterou měla v pelíšku: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Bubacek,_posledni_rozlouceni/. Při pochovávání Bubáčka a přísahám, že jsme zůstala jako opařená, se na nás koukaly z venkovního výběhu kočičky - Natálka, Fišta a Elfíček. Jsem si jistá, že věděly co cítíme a loučily se také.

Prosím, zamyslete se nad vším, co zde bylo napsáno. Ve venkovním prostředí nejsou kočičky v bezpečí. Škoda jen, že jsme se o tom museli přesvědčit na vlastní kůži. Je to strašné a prosím, pokud jen trošku můžete, vytvořte svým mazlíčkům bezpečný domov. Existuje mnoho způsobů, jak ochránit kočičce život a nevystavovat ji zbytečnému nebezpečí, kterého je venku na každém kroku mnoho. Daň za svobodu je tvrdá a krutá.

A jak jsme na tom my? Musíme fungovat dál. Je zde mnoho kočiček, které jsou odkázané na naši pomoc. Musíme jít dál a pomáhat dalším Matýskům, Čertíkům, Fábinkám a všem, kteří nás potřebují. Truchlit můžeme uvnitř, ale jen čas a práce s ostatními zvířátky zahojí rány a bolest, kterou cítíme.
kočky z útulku
Loučíme se s tebou Bubáčku. Loučíme se s tebou se slzami v očích. Zůstaneš stále s námi a nikdy na tebe nezapomeneme naše milovaná kočičko. Posíláme ti pohlazení na poslední cestu, před chvílí dohořela svíce, kterou jsme ti včera večer zapálili na rozloučenou. Tvá dušička zůstane stále s námi a bude nás ochraňovat na tomto mnohdy krutém světě. Spinkej a odpočívej v pokoji naše milovaná Bubu.

Kristýna, Michal a všechna naše zvířátka

Přihlášení