Poslední sbohem Puntíčkovi

Poslední sbohem Puntíčkovi
kočičí útulek
Tímto článkem bychom se s tebou chtěli naposledy rozloučit, milovaný Puntíčku. Napsat ti, jak moc velkou ztrátu jsme utrpěli, říct ti a vypsat se z toho, jak moc nám chybíš. Přišel jsi k nám rozlámaný, osud ti dopřál pár šťastných měsíců strávených u nás. Pár týdnů ti trvalo než jsi udělal první krůčky, to když jsi po úraze s rozštěpenou pánví absolutně nezvládal chůzi. Poté přišlo pár úsměvných a šťastných týdnů, následně si osud vybral krutou daň a ty jsi nás musel náhle opustit, odešel jsi navždy za duhový most.

Více o tvém osudu najdou naši čtenáři v příběhu, který jsem napsala v říjnu tohoto roku: http://www.kocky-utulek.cz/?q=node/803.
kočičí útulek
Chtěli bychom ti říct, jak moc se podobá tvůj příběh několika dalším příběhům poraněných zvířátek, které se podařilo vyléčit a dostat z velmi kritických stavů, stejně tak jako tebe, ale bohužel, nakonec přišel také náhlý konec.

Nedá se slovy vyjádřit lítost a bolest, kterou cítíme. Chtěli bychom ti povědět, jak moc nám na tobě záleží, jak moc nás tvá ztráta zasáhla, jak moc nás to bolí, jak moc nám chybíš, Puntíčku. Nenacházíme ta správná slova, která by nejlépe vyjádřila pocity, které právě prožíváme.

kočičí útulek
Sžili jsme se s myšlenkou, že už žádné další potíže nepřijdou, že už se nádorové bujení nikdy neobjeví, že už je vše zažehnáno a v pořádku. Věřili jsme v zázrak, který se zpočátku stal. Vždyť ve čtvrtek 7.10.2010 při plánované operaci vše nasvědčovalo tomu, že nás brzy opustíš, že nepřežiješ třídenní lhůtu, kterou ti veterináři pro přežití po “neprodělané“ operaci dávali, kdyby se přeci jen stal zázrak a náhodou vyšla jedna tisícina procenta šance, že budeš moci být ještě chvíli s námi. Tenkrát se zázrak skutečně stal, podávaná léčba zabrala a ty jsi byl zase na chvíli šťastný kocourek. Dnes už víme, že léčba jen umožnila prodloužit tvůj život, nikoliv tě zachránit. Puntíčku, náš zlatý a milovaný, myslíme na tebe. Úplná záchrana však nebyla nemožná, to vše mělo ukázat vysazení léků, jenže bohužel, bez léků nebylo možné tvé další přežití a ani samotné podávání léků nebylo nekonečné.

Puntíčku, těšili jsme se, až přijdou teplé měsíce, že tě zařadíme do hlavní skupiny kočiček, kde budeš mít přístup také na zabezpečenou terásku. Těšili jsme se, jak budeš na terásce odpočívat a vyhřívat si svůj kožíšek, ale nedočkali jsme se, ačkoliv jsme si to moc přáli.

O víkendu 50. týdne a počátkem 51. týdne jsme si začali všímat mírných potíží. Přijela nás navštívit naše Markéta a zaznamenali jsme na tobě náhlé cukání, které ti projíždělo celým tělíčkem. Zarazilo nás to, mluvili jsme mezi sebou o tom, ale cukání ustalo, a tak jsme to dál neřešili. Začal jsi nám malinko kýchat a vše nasvědčovalo tomu, že u tebe začíná probíhat viróza, nic neobvyklého, Puntíčku. V pondělí byl s tebou Michal na kontrole, bříško se zdálo být v pořádku, a tak jsme se na chvíli uklidnili. Další dny byly zvláštní, hůře se ti ťapkalo, zvýšila se dýchavičnost i kýchání. Ve čtvrtek jsem skončila v práci dřív a odjela jsem na veterinu do Slaného, kde padlo první podezření na vážné onemocnění, jistota však zatím nebyla žádná, a tak jsi dostal Puntíčku injekci a bylo domluvené další a tentokrát podrobné víkendové vyšetření podle toho, jak bude účinná čtvrteční léčba. Ve čtvrtek večer nás navštívila naše Markéta, já jsem Markétě říkala, že se blíží konec, Michal ještě chvíli věřil, že tomu tak není, Markétě tekly slzy. Sobotní vyšetření poukázalo již na vážný problém a my jsme měli jasno. Měli jsme jasno také už poté, co se tvůj stav z hodiny na hodinu horšil, Puntíčku. Věděli jsme s kým a čím máme tu čest, tvé tělíčko prodělávalo bohužel nevyléčitelné a smrtelné onemocněním - FIP.

Poslední den byl strašný. Volba poslední injekce byla pro tebe již vykoupením. Ze soboty na neděli jsem trávila čas s tebou v kuchyni, Puntíčku. Věděla jsem, že přijde brzký konec. Věděla jsem, že budeme muset brzy ukončit tvé trápení. Hladila jsem tě na hlavičce, na tlapičkách, nedokázal jsi už ani v klidu ležet, v lepších momentech ti tvé onemocnění umožnilo převrátit se na bok a já jsem ti tak mohla jemně hladit zádíčka. Nešlo ti už ani vstávat, ani ležet, už se dalo jen přežívat. Ve 3hod ráno jsem už ani neležela a rozhodla jsem se definitivně vstávat, chvíli jsem se přehrabovala v papírech, které máme uložené ve skříňce nad kuchyňskou linkou, poté jsem běžela zkontrolovat do prvního patra e-maily. Při návratu do kuchyně jsem se zděšením zjistila, že ležíš u dřezu na lince a snažíš se upíjet vodu, tak jak jsi to měl rád, Puntíčku. Tvá očka se zdála být zastřenější než byla v noci. Odešla jsem do koupelny, po velmi krátké chvíli jsem se vrátila do kuchyně a ty už jsi ležel na podlaze. Vyčítala jsem si, že jsem tě hned ze dřezu nesundala, nadávala jsem si. Bohužel, vše se odehrálo tak neskutečně rychle.

Nakonec, když vstal i Michal, jsme tě Puntíčku našli už celého žlutého a se silnými hnisavými výtoky v očích. Za chvíli jsme viděli, jak si podpíráš hlavičku o mističku s vodou. Michal odešel z kuchyně. Lehla jsem si v kuchyni na zem a ty jsi z posledních sil vstal a šel jsi rovnou za mnou, Puntíčku. Najednou jsem viděla, jak se stavíš na přední tlapičky a šlapeš tzv. mléčným krokem. Tento výraz mohou vidět páníčkové jen při vyjádření nejvyšší spokojenosti svého kočičího miláčka. Kočička tím dává páníčkovi najevo, jak moc ho má ráda. Ten den ráno jsi mi ukázal ještě jeden zázrak, to když jsi škrábal na škrabadle a ukázal tak další ze situací, které projevují jen spokojené kočičky, to když vyjadřují páníčkům poctu. Tvůj zdravotní stav nešel absolutně s tvým chováním ztotožnit, nechápala jsem to a chápala zároveň. Bylo vidět, že ti zadní část tělíčka již neslouží, přesto se mi dostalo od tebe nejvyššího uznání, seděl jsi, škrábal jsi a naše pohledy se na chvíli setkaly. Líčila jsem vše Michalovi, tuto poctu já i Michal moc a moc chápeme a chtěli bychom ti Puntíčku říct - bylo nám ctí, že jsi mohl žít právě v našem útulku, byl jsi úžasný kocourek, na kterého nikdy nezapomeneme. Zažili jsme s tebou spoustu legrace, chvíle plné štěstí a radosti. kočičí útulekVidíme stále první modrou lehací mističku na škrabačce, která ti byla k dispozici při pravidelném odpočinku. Vidíme, jak si hraješ, jak zlobíš, jak se tulíš, jak běžíš po kuchyňské lince, jak sebou občas nemotorně plácneš, vidíme stále jak a jak a jak. Ne náhodou jsi se k nám dostal až z dalekého Znojma, mělo to tak být, bylo to osudové a krásné setkání a my za toto setkání moc děkujeme. Kdybychom si mohli vybrat a měli tušení, že nám tak náhle a brzy odejdeš, přáli bychom si prožít období, které jsi u nás strávil, ještě jednou a naplno. Věnovali bychom ti víc času, víc hlazení, víc pozornosti, víc všeho, náš milovaný Puntíčku.

O poslední injekci jsme rozhodli z minuty na minutu, to když jsi Puntíčku šel na kočičí záchodek a nedošel jsi. Přední tlapičky byly v záchodku a zadní část tělíčka už to nezvládla, začal jsi čůrat pod sebe a my jsme se zděšením zjistili, že moč obsahuje spoustu krve, čůrání mělo sytě oranžové zbarvení. Začali jsme plánovat odpolední veterinu, už žádné další trápení, už žádné další protahování utrpení, selhávaly ti ledviny, selhávala ti játra. Selhání jater mělo na svědomí tvé žloutnutí.

Začala jsem shánět kontakty na odpolední návštěvníky útulku, abych všem sdělila, že odpoledne musíme oba dva – já i Michal - nutně odjet na veterinu, abychom se tak mohli s Puntíčkem naposledy rozloučit. Zanedlouho mi volala paní, která nás v neděli měla navštívit a sdělila mi, že k nám zanedlouho vyrazí i s manželem. Líčím této paní, že musíme odjet na poslední injekci a jako zázrakem mi paní nabízí, že nám její muž – veterinář - Puntíčka uspí v domácím prostředí. Tuto situaci pokládám za další osudové setkání, kdy jsme nemuseli trápit kocourečka převozem a mohl tak naposledy vydechnout ve svém milovaném domově.

Těsně před uspáním Puntíčkovi tekly již silné výtoky z očí, které uvolňovaly hnisavá ložiska. Puntíčkovi byla podána narkóza, a když po pár dlouhých minutách usnul, byla mu aplikována poslední injekce. V kuchyni – Puntíčkově pokoji - tou dobou byl jen pan veterinář, Michal a já. Puntíčka jsme hladili a drželi ho za tlapičky. V neděli dne 26.12.2010 okolo 14 hod. vydechl náš milovaný Puntíček naposledy.

V době, kdy byla Puntíčkovi podána poslední injekce, u nás byla další návštěva a podpora – Markétka a Petr z Kladna, kteří s námi naprosto soucítili. V době Puntíčkova uspání byli Markétka a Petr v prvním patře u kočiček. Večer nás přijeli podpořit také páníčkové, kteří si Puntíčka v minulosti virtuálně adoptovali a měsíčně nám zasílali pro Puntíčka finanční podporu.

Obdrželi jsme zprávu také od paní Valáškové ze Znojma, která k nám Puntíčka 25.3.2010 v odpoledních hodinách se synem přivezla a umístila. Jaká to musela být lidská obětavost a vůle, dopravit kocourka do útulku vzdáleného několik set kilometrů od domova? Je to neuvěřitelné, ale pamatuji si každý detail ze dne Puntíčkova příjmu, a to nejen večerní přijetí, ale také vím naprosto přesně, co probíhalo ten den v práci, jak probíhala dohoda o přijetí Puntíčka, kde stála klec, jak se vše odehrávalo a další a další podrobnosti.
kočičí útulek
Dnes, den poté, co nás Puntíček navždy opustil, ale také včera, nám přišlo mnoho e-mailů s projevem podpory, za kterou vám velmi děkujeme. Volala nám z hor také naše Markéta, bylo cítit, že má slzy v očích. Co jsme se s Markétou a Michalem s Puntíčkem nasmáli při společných sezeních u nás ve Vrbičanech, to když právě prováděl něco krkolomného. Věříme, že v nás časem zůstanou jen a jen ty dobré a úsměvné vzpomínky, neboť v tuto chvíli prožíváme slovy nevyjádřitelné zoufalství a trápení.

Chtěla bych jen dodat, že zvířátka ztrátu cítí také. Postižená Agátka se za mnou po Puntíčkově smrti vrhala v náporu virózy, vydrápala se na postel, tulila se a bylo znát, jak je maličké také moc smutno a jak vše prožívá. Náhle Agátka zašeptala: “ťapat moc dobře nezvládám, ale o to víc vnímám lidskou i zvířecí bolest, to se přeci ví, a proto všechno vím“, nu a já odpovídám: “ to víš, že ano, beruško moje, jsem moc ráda, že tě mám“. Za tu dobu, kdy jsme denně v kontaktu se zvířátky, víme naprosto přesně, co se právě děje.

Je zajímavé, že při ztrátě zvířátka člověku proběhne každý detail hlavou. Naprosto přesně a identicky si vybavuji všechny chvíle s Puntíčkem strávené, chvíle dobré i ty zlé. Žádné zvířátko pro nás není jen tak obyčejné, jde o právoplatného a plnohodnotného člena naší velké rodiny. Každé zvířátko má dušičku, tak to prostě je a nikdo na tom nic nezmění.
kočičí útulek
Když se na celou situaci zpětně dívám, počátkem tohoto týdne - 51. týdne - bych nikdy neřekla, že nás tak velmi brzy už navždy Puntíček opustí. Možná si řeknete, že se pohybujeme stále na hranici smutku, to z prožitých příběhů a osudů, které nás potkávají, ale když se zamyslíte, o ztrátách vlastně útulek také je. Vezměte si jen, v jakém stavu jsou k nám kolikrát zvířátka přijímána. Je to smutné a strašné zároveň, ale k útulku tyto nešťastné a smutné konce také bohužel patří. I když se často setkáváme s těžkými případy, se ztrátami a utrpením, přesto jsme si ještě nezvykli a nikdy si nezvykneme smrt blízkého přijímat jinak než intenzivními a velmi silnými prožitky.

Zde jsou fotogalerie kocourka Puntíčka:

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Puntickova_fotogalerie/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Umistovaci_vystava_SEN_ZVIRAT_2010/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Nemocny_Punticek/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Nemocny_Punta_2/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Punticek_na_kozesince/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Puntik_23.12.2010/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Punticek_25.12.2010/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Punticek_26.12.2010/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Puntickovy_posledni_fotografie_-_Vr...

Puntíčku, odpočívej a spinkej v pokoji a klidu, tvá svíčka již dohořela, ale v našich duších, myslích a vzpomínkách už zůstaneš navždy. Moc nám chybíš a chtěli bychom, abys věděl, jak moc jsme tě milovali a co všechno jsi pro nás znamenal.

Posíláme ti pohlazení na poslední cestu, Puntíčku.

Kristýna, Michal a všichni tví kočičí a psí kamarádi z Vrbičan

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme