Zakrslí králíčci

Zakrslí králíčci

kočky z útulku
Šestiletá Saša pořád škemrala o kočičku nebo malého pejska. Ne že by nebyla obklopená zvířaty. Vyrůstala v rodinném domku s velkou zahradou a měli králíky, slepice s kuřátky, kachny s kachňátky, kozu s kůzlaty a velkého hlídacího psa, který rozhodně nebyl na hraní. Sice občas dětem aportoval míček, ale mnohem radši chodil s pánečkem na cvičák. A taky se nedal vzít do náruče. Saša toužila po chlupatém mazlíčkovi, který by ji bezmezně miloval, kterého by mohla naučit nějaké zábavné kousky a šeptat mu svá tajemství. „A nechtěla bys třeba zakrslého králíčka?“ Navrhla jí maminka. „I dospělý vypadá pořád roztomile jako mláďátko, má heboučkou srst, mohla bys ho chovat na klíně a hladit, nebo pustit do ohrádky na zahradě, kde by si pochutnával na čerstvé travičce, a třeba bys ho i naučila aby přišel na zavolání a skákal přes překážky. Zakrslý králíček umí být dobrým kamarádem dětí. A ani s krmením by nebyl žádný problém, kde se nakrmí třicet králíků, tam se uživí i jeden zakrslíček.“ Sašu nebyl problém nadchnout pro nějaké zvíře. Její přestavivost už pracovala na plné obrátky. „Můžeš se jít s tatínkem podívat na výstavu králíků a vybereš si toho nejhezčího,“ slíbila maminka.

Sašenka se nemohla dočkat. Konečně nastal den D. Saša nedočkavostí poskakovala. Konečně se s tatínkem a mnoha dalšími návštěvníky prochází mezi výstavními klecemi a ohradami. Je tady toho k vidění hodně. Spousta holubů, drůbeže, zlatých bažantů, dokonce jeden páv a také ovce, kozy, morčata, činčily a hlavně králíci. Ti jsou dnes nejdůležitější. Sašenka spěchá k těm zakrslým. „Ti jsou nádherní a roztomilí, já je chci všechny.“ „To věřím,“ zasmál se tatínek. „A tohohle chci úplně nejvíc,“ zůstala okouzleně stát před klecí s bílým králíčkem s modrýma očima. „Tak to je hermelín,“ poučil ji tatínek. Zjistil, že se s chovatelem zná a ten mu pro Sašu nabídl mladou nadějnou samičku. „Chtěl jsem si ji nechat pro sebe, ale když je to pro tvou dcerku… Musíme podporovat mladou chovatelskou generaci,“ zasmál se. „Sašenko, tahle samička možná bude mít mladé, tak na ni dávej dobrý pozor.“ Saše se rozzářily oči a horlivě přikyvovala. To bude úžasné, bude mít králíčka a ještě králičí miminka. Chovatel Sašence ukázal jak správně králíčka držet, přenášet a samozřejmě krmit. I když tohle všechno už Saša zná. Někdy pomáhá mamince v péči o králíky. Jenomže to nejsou králíci na mazlení, ale na jídlo. Saša má ráda pečínku, ale ta představa, že králík, který ještě včera vesele poskakoval v kotci je dnes na talíři…Brrr… Sašini rodiče věří v důležitost zdravé, kvalitní stravy a tak se snaží co nejvíc potravin sami vyprodukovat. Pěstují vlastní zeleninu, jedí jen vlastní vejce a maso, pijí kozí mléko. Něco na tom bude. Obě děti jsou zdravé a odolné.

U zakrslíčků má Saša aspoň jistotu, že neskončí v mrazáku. A tuhle budoucí králičí maminku bude mít doma v pokojíčku. Už má pro ni připravenou velkou klec. A na zahradě ohrádku s boudičkou. Do ohrádky se vejde i Saša, tolik je tam místa. „A jak jí budeš říkat?“ „Sněženka, protože je bílá jako sníh,“ prohlásila Saša rozhodně.

Saša byla ze své nové králičí kamarádky dočista unešená. Ani nechtěla jít spát aby jí neutekl ani jeden Sněženčin pohyb. Jak se ke kleci přiblížil malý Davídek a nemotornýma ručičkama plácal na dvířka, už ho hnala. „Běž dál, běž, ještě se kvůli tobě poleká!“ „Po-je-ká, po-jeká,“ papouškoval Davídek.

Sněženka byla ochočená už od chovatele a zdálo se, že změna prostředí jí nevadí. Když Saša otevřela dvířka klece, Sněženka hned vystrčila hlavu a nechala se hladit. Saša ji velice opatrně vytáhla a pustila na průzkum pokojíku a kdykoliv k ní Sněženka přihopkala, dostala něco dobrého – pampelišku, kousek mrkve, nebo kedlubnu. A na zahradě v ohrádce se Sněžence líbilo moc. Sněženka je pracovitá králice. Jedno místo se jí líbilo pro vyhrabání nory a pilně hrabala.

Netrvalo dlouho a začala si v kleci stavět hnízdo. Saša jí nanosila spoustu slámy a sena, strop a dvě stěny přikryla deskami a látkou, takže v kleci vznikl tmavý kout, který se Sněžence zamlouval. Vzbuzoval pocit bezpečí. Až měla hnízdo hotové, začala si vytrhávat chlupy a těmi vnitřek hnízda vystlala, aby králičí miminka ležela pěkně v měkoučku a teploučku.

Sněženka porodila čtyři mláďata. Byla holá, slepá a Saša musela krotit svou netrpělivost a počkat, až malí králíčci povyrostou a začnou vykukovat z hnízda. Zatím podstrojovala Sněžence samé lahůdky, hladila ji a pročesávala kožíšek měkkým kartáčkem.

Sněženka je pečlivá a svědomitá matka, králíčci prospívají, už se jim otevřela očka, narostla jim hebká srst a začínají lézt. Sašu i ostatní členy rodiny to vábí ke králičí kleci. Pohled na malou rodinku vzbuzuje radost.

Jedno ráno ale Saša uviděla něco hrozného. Sněženka se nemůže hýbat. Zadní nožky má bezvládné. Pomocí předních se ztěžka kousek posune a padne. Saša zděšeně utíká za maminkou. Ale ani maminka ani přivolaný veterinář nic nezmůžou. Sněženka ochrnula na zadní nožky a za další dva dny umřela. Saša to nemohla pochopit. Plakala. Seděla před klecí, ramínka se jí otřásala pláčem. Slzy kanuly do klína, kde ještě nedávno chovala Sněženku. PROČ??? Ptala se. Nemohla se s tím smířit. Prý to byla dědičná nemoc. Víc by řekla pitva. Ale nakonec ji pitvat nenechali. Pohřbili Sněženku na zahradě a Saša na její hrobeček vysázela spoustu kytek.

Saše se špatně spalo. Večer před usnutím se jí stále vracel obrázek bezmocné Sněženky, jak se snaží pohybovat. A pak její tělíčko už nehybné. Studené. Plakala.

Museli ale myslet na králičí sirotky. Žádná z maminčiných samic neměla zrovna tak malá mláďata, aby mohla zakrslíčky adoptovat. A tak nezbylo, než to zkusit jinak. Maminka nadojila čerstvé kozí mléko a nechala Sašu, ať v mléce rozvaří rýži. Vzniklou řídkou kaši, teplou tak akorát odnesla malým králíčkům. Ale oni ještě neuměli baštit z misky. Nechápavě se dívali na Sašu co po nich chce. Sotva je k misce přistrčila, hned se od ní zase odkulili. Saša si namočila v kaši prst a strkala ho králíčkům pod nos. Odvraceli hlavičky. Nechápali, že se je snaží nakrmit. Vždyť dosud znali jen teplý cecík od maminky. „Zkus jim do misky namočit čumáček,“ poradila jí maminka. A to opravdu zabralo. Malí králíčci se zlobili, co jim to Saša provedla, prskali, třepali hlavičkami a hned se začali čistit. A jak se tak olizovali, zjistili, že to není žádný fujtajbl, ale něco docela dobrého pro hladová bříška. Saša jásala. Potom posmutněla. „Kdybys tak Sněženko mohla vidět jak se tvoje děti mají čile k světu. Sněženčinu fotku měla v rámečku nad postelí a často na ni myslela.

Malým králičím sirotkům šla „dieta“ z kozího mléka k duhu. Už ochutnávali i ovesné vločky, seno, králičí granulky, čerstvou trávu, kousky mrkve, větvičky z vrby, kousky tvrdého chleba, zkrátka ochutnali od všeho, co jim Saša přinesla. A jak byli bujní! Skákali, rychlý pohled do boku, radostné trhnutí hlavou a další skok. Saša je každý den nechala proběhnout po pokojíku. Davídek se je snažil ulovit, ale nikdy se mu to nepovedlo, a když se mu všichni smáli, tak nevěděl, jestli se má taky smát a nebo brečet.

Tatínek, když viděl, jací jsou to skokani, poradil Sašence, ať je naučí skákat přes překážku, třeba přes krabici.. Ani je to moc učit nemusela. Jak jim v pokojíku vytvořila překážkovou dráhu z krabic a krabiček a vypustila je z klece, králíci samou bujností lítali, schovávali se do krabic, honili se a překážky přeskakovali jak nic.

Králíčci jsou dva kluci a dvě holky. Jedna ze samiček dostala jméno Sněženka po mamince, druhá je Pomněnka a samečci jsou Snížek a Běloušek. Každý z nich je trochu jiný. Snížek nejlepší skokan, Běloušek nejklidnější, rád se nechává dlouho hladit, Sněženka nejlíp snáší hopkání na vodítku a Pomněnka nejlíp slyší na jméno a panáčkuje za pamlsek. Saša se jim hodně věnuje a dokáže je od sebe rozeznat, to nikdo jiný z rodiny nedokáže. Všichni jsou krásně bílí a velikostí se liší jen nepatrně.

Už byli tak velcí, pokud se dá mluvit o velikosti u zakrslíčků, že museli bydlet odděleně, samičky a samečci zvlášť, aby nedošlo k nežádoucí březosti. Rodiče si mysleli, že si Saša nechá jen jednoho mazlíčka a ostatní tři daruje kamarádkám, ale ona o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Nedokázala si představit, že by některého z nich dala pryč. Jsou to její miláčci. Jsou úplně krotcí, je vidět, že s nimi Saša tráví spoustu času.

A tak má v pokojíku dvě klece a dvě přenosky. Za hezkého počasí vynáší králíky do venkovní ohrádky. Tatínek jí taky vyrobil v koutě zahrady jednoduchou překážkovou dráhu z dřevěných tyček a Saša bere jednoho králíčka po druhém na vodítko, běží a skáčou. Králíci by dali přednost běhání bez vodítka, ale to by taky mohli objevit nebo vyhrabat nějakou díru v plotě a utéct. Králíci jsou zvědaví a za plotem to vždycky vypadá líp.

Saša touží stát se chovatelkou. Je tak krásné vidět mláďata vyrůstat. Jenomže to by je musela rozdávat nebo prodávat a to si neumí představit. Ale chápe, že všechny mladé by si opravdu nechat nemohla. I kdyby to byla jen čtyři mláďata do roka, za deset let by měla čtyřicet králíčků. A každé z těch mladých by taky chtělo mít mláďata, to by ty počty rychle naskakovaly. A co kdyby se některé samičce stalo to, co Sněžence? Má to riskovat? Těžký je život chovatele. Sněženčina mláďata jsou jen na mazlení, kvůli té dědičné nemoci. Jestli se přece jen rozhodne pro chov, bude si muset pořídit další samičku, nebo rovnou chovný pár. Ale na rozhodování má ještě spoustu času.

Autorka: Lenka Novotná

naše Karin


Nejde abych se s vámi nepodělila o jednu zkušenost o zvířecím přátelství. Moje dcera dostala k 11.narozeninám zakrslého králíčka, Karinka se okamžitě se stala miláčkem celé rodiny i když jsme díky jejím zoubkům zažili různá překvapení, například překousané veškeré kabely v bytě. O pár let později do naší rodiny přibyla jorkšírka a mezi ní a králicí vzniklo velké přátelství. To, že naše děti odmítaly jíst králičí maso, jsem brala jako psychyckou zábranu, ale proč ho odmítá i náš pes, to se snažím pochopit dodnes.

ZAJÍMAVÉ


Já jsem přesvědčená, že zvířátka to cítí, proto si Jorkšírka nevezme králičí... Kdysi jsme jeli autem, na cestě byl rozmašírovaný velký pes a nedalo se než najet alespoň jedním kolem do tratoliště krve. Pes ležel u sjezdu R7, kde se jednoproudvka mění v dvouproudovku, nebylo kam uhnout. Samozřejmě jsem si pachovou stopu přivezli na autě domů. Nikdy jsem neviděla větší psí pláč, než když si naše psí holky očichávaly auto - by to žalostný řev. Ony věděly, že ten pach patří psí mrtvolce...

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"