Zvíře, můj bližní

Zvíře, můj bližní

kočičí útulek
Obr.: Německý filosof Arthur Schopenhauer (1788-1860), který se zasazoval za práva zvířat.

V Evropě se celkem donedávna mělo za to, že zvířátko je něco jako užitečný nástroj a jeho posláním je sloužit člověku. Býk je od toho, aby pomáhal při orání; ovce nesou vlnu; koza mléko; pes má hlídat chalupu a kočka lovit myši. A divoce žijící jelen se zase hodí na pekáč a na talíř. Existují ovšem zvířata, která nemají pro člověka žádný zjevný užitek – vrabci, myši, komáři. Inu, to je prostě neužitečná havěť. Pán Bůh jí prostě stvořil, nevíme přesně proč. Asi mají nějaký nám neznámý smysl, třeba ten, že sytí sami sebou jiná zvířata.

Toto chápání zvířete bylo dědictvím křesťanského náboženství, filosofie významného Řeka Aristotela a také římského práva. Evropská civilizace v důsledku těchto vlivů věřila, že před zvířetem má po všech stránkách přednost člověk. Zvířata jsou od toho, aby pro něj vykonávala službu a aby mu podléhala. Nepředpokládalo se, že zvíře má duši a i když bylo jasné, že zvíře může trpět, na jeho utrpení se moc nehledělo. Zejména lov, který provozovali ve svých lesích šlechtici, býval z dnešního hlediska odpornou a sadistickou záležitostí. Vídáme i na českých zámcích starobylé obrazy, ze kterých jsou lovecké praktiky názorné v celé jejich krutosti. Zvěřina je uštvána, pomalu a bolestně jí zadáví honicí psi nebo střely lovců.

Občas nacházíme v evropské civilizaci příklady lásky ke zvířatům, které jdou „proti proudu“: třeba svatý František z Assisi (žil v Itálii v letech 1182-1226) hluboce věřil, že mezi lidmi, zvířaty a Bohem existuje jakési bratrství. Je zřejmé, že zejména děti měly vždycky cit pro to, že zvířátko je více než užitečný nástroj anebo živá hračka. Právě pro ně býval pes, kočka, králík nebo slepička členem přítelem a bližním, který měl svůj vlastní svět a s jehož zabitím, třeba i pro nezbytnou obživu, se nedovedly smířit.

Když roku 1824 v Londýně vznikla Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals (Královská společnost pro předcházení krutosti na zvířatech), byla naprostou většinou veřejnosti vnímána jako spolek výstředních bláznů nemajících něco kloudnějšího na práci. Tak tomu bylo i v nejtolerantnější evropské zemi té doby, v Británii. Podstatné ale bylo, že taková společnost mohla svobodně fungovat a vykonávat osvětu. Snažila se promlouvat do svědomí všem Britům, kteří do té doby ani nepřemýšleli o tom, že by snad jejich domácí zvířata měly nějaká práva a že by si zasloužila
život bez zbytečného zanedbávání, týrání a bolesti.

Prvním významným Evropanem, který si vzal kauzu týraných zvířat za svou, byl pesimistický německý filosof Arthur Schopenhauer (1788-1860). Schopenhauer byl také jedním z prvních Evropanů obdivujících indický buddhismus. Zaujalo ho buddhistické učení o soucitu ke všem živým tvorům a zároveň zpochybňoval, že by člověk byl zvířeti, „němé tváři“, jednoznačně nadřazen. Schopenhauer sám byl majitelem ušlechtilých plemen psů. Nejdéle ho provázel pudlík jménem Atma (i v jeho jménu vidíme Schopenhauerovu náklonnost k indickému náboženství). Schopenhauer žil většinu života jako majetný, ale málo úspěšný samotář, jehož knihy se mnoho nečetly. Teprve v závěru svého života se stal prudce slavným, všeobecně čteným autorem a veřejně známou osobností. Této své popularity využil Schopenhauer také k tomu, aby zpopularizoval ideály úcty a ohleduplnosti ke zvířatům. Veřejně se přihlásil k působení londýnské Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals a také pod jeho vlivem vznikly podobné spolky i v Německu a jiných zemích. Ve zvířeti viděl Schopenhauer živou bytost, která potřebuje lásku a péči, v týrání zvířete pak neodpustitelný zločin. Na to, aby podobné myšlenky pronikly také do zákonů a práva, bylo zřejmě ještě příliš brzy. Čím dál méně však začínalo být hanebné chování ke zvířatům společensky tolerováno.

Toto vše by mohlo působit přímo bohulibě a vzorově. Ovšem Arthur Schopenhauer byl sice zajímavou, ale také problematickou osobností. Většina z nás zná úsloví: „Čím více poznávám lidi, tím více miluji zvířata.“ U Schopenhauera se tento postoj naplnil dosti spornou měrou. Jakkoli mu totiž ležel na srdci osud zvířecích bližních, jeho nenávist k lidem se stala proslulou. Lidstvem jako celkem Schopenhauer upřímně opovrhoval, zejména si nevážil žen, které chápal jako dětinská a neintelektuální stvoření. O své dvě děti, vzniklé z jeho krátkodobých poměrů, se nestaral a obě zemřely nedlouho po narození. Odporné a velmi emocionální byly Schopenhauerovy slovní útoky na Židy. – Tady nacházíme smutný paradox: Bohužel, ne každý, kdo miluje zvířata, se automaticky stává lepším člověkem. Lidská povaha je složitá. Lidé pomáhají zvířatům z různých příčin a ne vždycky jsou všechny úplně vznešené. Jak známo, i Adolf Hitler miloval psy. Za Hitlerovy Třetí říše byla do německých zákonů přijata řada přísných opatření na ochranu zvířat: mimo jiné zákazy zbytečných pokusů na zvířatech, to vše v době, kdy se v koncentračních táborech prováděly pokusy na lidech bez jakéhokoli omezení. Je známo, že mezi těmi, kdo mají obětavě rádi zvířata, se také někdy najdou lidé zlí, zákeřní a zavilí.

Dnes už postoj, že zvířata jako bytosti nemají valnou cenu a existují leda pro potěšení a užitek člověka, přestává být přijatelný. Týrání a zanedbávání zvířat je postihováno jak zákony, tak i zaslouženým společenským opovržením pro necitelné tyrany. Na druhou stranu láska ke zvířatům nemůže být alibi pro nepěkné chování k lidem. Kéž nás blízkost zvířat naučí i soucitu s našimi lidskými bližními, vnímavostí pro jejich potřeby a také milosrdenství…!

Autor: p.Marek, českobratrský evangelický kazatel

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"