SEZNAMOVÁNÍ DVOU KOČEK - aneb já přeci všechno vím…

SEZNAMOVÁNÍ DVOU KOČEK - aneb já přeci všechno vím…

kočičí útulek
Po nekonečných úvahách „Ano nebo raději ne?“ jsem si konečně vezla domů Maryšku.

Byla to už asi pátá kočička, kterou jsem si ve Vrbičanech vyhlédla, ale vždycky jsem váhala příliš dlouho a tak jsem se nakonec pokaždé jen uklidňovala myšlenkou, že už si onu kočičku vzal někdo jiný a má se určitě stejně dobře.

Posílena představou, že o kočkách už přeci všechno vím a že u nás to půjde jako po másle, protože jsem se na to řádně a důkladně připravila, jsem dorazila domů. Domorodec mě přichází vítat, právě donesené bedýnky si zatím moc nevšímá…poté se holky očuchávají přes mřížku a v první chvíli to fakt vypadá, že se stane zázrak a budou z nich kamarádky na první pohled…!

Tak tímhle velkým omylem začala nová epizoda našeho života. Naše, naší kočičky Garry a našeho nového přírůstku Maryšky. Jakmile se otevřela dvířka přepravky a Maryška vystrčila hlavičku, začalo syčení, nervózní pobíhání a nepřátelská atmosféra byla okamžitě cítit ve vzduchu. Po chvilce, kdy si Maryška nervózně prošla byt, a po dalším zasyčení domorodkyně Garry, si Maryška řekla, že to není úplně komfortní situace a raději si zalezla do klidu a soukromí lidského wc. Postupně jsme jí tam nanosili mističky, pelíšek, hračky a tam strávila také svou první noc v novém domově.

Od druhého dne byla Maryška ve svém úkrytu pravidelně a bedlivě sledována přísným zrakem Garry, která se na ní chodila naštvaně dívat. V nestřežených chvílích jsem za Maryškou chodila i já s Martinem, hráli jsme si s míčkem a mazlili se, aby si nemyslela, že jí nemáme rádi. Pořád ale nedocházelo k seznámení. Toho večera už si Maryška řekla, že neopustila pohodlný závěsný pelíšek v kočičím děcáku proto, aby bydlela o pár kilometrů dál na záchodě, a tak zcela neohroženě vykročila směr centrum hlavního dění – směr obývací pokoj.
kočičí útulek
Jakmile Garry zjistila, že se jí po pokoji producíruje cizí prťavá kočka, ač sama strachy bez sebe, jala se té vetřelkyni ukázat, kdo je tady pánem! To ale bylo nejdřív Maryšce srdečně jedno, prolezla si tunýlek, očichala závěsy, koukala, co to tam všechno je, popocházela si sem a tam. To už bylo na Garry opravdu trošku moc a zasyčela znovu, tentokrát už pořádně, a Maryška se raději schovala do rohu za lampu. Tahle výprava do obývacího pokoje se opakovala ještě 2 x, pokaždé s podobným koncem. Nakonec si Maryška našla nový úkryt v předsíni pod botníkem, kde se usídlila a opatrně vyčuhovala, co se děje okolo.

A tím vlastně začala další etapa, teď už skutečného seznamování, kdy ji Garry musela vzít na vědomí. Maryška už nebyla jen zavřená na wc, to se rozumí, už prostě byla „tady“ a to se domorodkyni vůbec nelíbilo.
kočičí útulek
Bylo to 7 dní a 7 nocí, na který bych snad raději opravdu zapomněla, byl to kolotoč syčení, vrčení, strachu, uražená domorodkyně syčela i na paničku (dokonce se naučila kvákat jako žabka :-)), Maryš celé noci mňoukala, když zrovna nemňoukala, běhala sprinty po bytě (na plovoucí podlaze jí to šlo ze začátku hodně ztuha :-)), vyhazovala knížky z knihovny (to už syčel i páníček), škrábala nábytek, to ještě víc znervózňovalo domorodkyni a týden nevyspalá panička už byla zralá na Chocholouška.

Už jsem si fakt připadala jak blázen, dalšího dne jsem si tedy řekla, že tohle dál nejde a koupila si špunty do uší (úplně super vychytávka za 6 korun :-))!!! Páníček Martin si špunty nevzal, aby mohl zasáhnout, kdyby se opravdu dělo něco zásadního, ale na vyděračské mňoukání nereagoval, prostě se nenechal vyprovokovat :-)

Čas šel dál a světe div se, i Maryška se po pěti týdnech naučila v noci spinkat! Asi zjistila, že je to výhodnější, než pořád mňoukat, když už na to nikdo nereaguje a 10 x za noc k ní nevstává a nehází si s ní míčkem a nehladí jí, jako to dělala naivní panička prvních sedm nocí. Vstáváme sice každý den v 5:15, ale s nadějí, že i to se jednou zlepší :-)

A čas jde dál… Po 7. týdnech se syčení postupně omezilo jen na chvíle, kdy se tryskomyš Maryška přiblíží (no, spíš doklouže ve smyku po podlaze) až moc blízko ke Garry, která na žádné intimnosti rozhodně nemá náladu nebo se připlete do situace, kdy je Garry už tak naštvaná (třeba chce ven a panička jí nechce pustit), tak to pak Maryš schytá i za mě.

Myslím, že Garry sama pořád úplně neví, co může od Maryšky čekat, Maryš je šílený torpédo a pořád honí míček, závěsy nebo prostě lítá sem a tam. Už si ale občas zaběhají i spolu nebo se pacičkují na sedačce (fakt se perou jak holky), je s nima legrace! Garry má svojí trucovnu na lednici, kam za ní Maryška zatím neumí vyskočit, a to Garry náramně vyhovuje. Už si holky ujasnily i spaní u páníčků v posteli, Garry tam s Maryškou dohromady být nechce, tak tam spí Maryška a Garry spí na komodě, kam Maryška neumí vyskočit a Garry tak vše sleduje sama z výšky a je spokojená.

Možná se může zdát, že to moje vyprávění vyznívá až příliš negativně – ALE NENÍ TO TAK!

Je to můj silný osobní zážitek a možná, že Ti z Vás, kteří v současné době řešíte totéž nebo Vás to v nejbližší době čeká, si na mě vzpomenou. I když Vás za prvních pár týdnů asi tak 100 x za den napadne, že: „Tohle nebude nikdy dobrý“, „Nikdy se nebudou kamarádit“, „Nikdy mi to neodpustí“, že to opravdu lepší bude! Já ve svém zoufalství volala 3 x denně kamarádce Markétě a taky Kristýně a furt dokola se ptala na téměř tytéž věci, ale ono je to prostě tak, že to člověk musí přečkat, i když je to peklo na zemi a mám to ještě v čerstvé paměti!

… a až spolu budou poprvé ležet na sedačce (sice každá ve svém rohu, ale to nevadí, to už je detail :-)), dostaví se konečně ten pocit „Tak za tohle to stálo“.

Myslím, že v mém případě byl největší problém opravdu ten, že jsem měla úplně mylnou představu o tom, co pořízení druhé kočičky a jejich seznámení obnáší. Když má člověk velká očekávání, bývá pak zklamaný... Kdybych byla připravená, že to bude maso, možná bych se tomu tak nepoddávala. Mezi námi, mohlo mi být jasný, že Garry nebude stát u dveří s transparentem „Maryška welcome“, ale že po ní prostě půjde, že bude žárlit, že ani Maryška nebude jen ležet a koukat, aby Garry náhodou nerušila, a že přijde chvíle, kdy si začnou vyjasňovat pravidla, hierarchii, zkoušet si spolu hrát a že to všechno má prostě SVŮJ ČAS…

Včera u mě byla na návštěvě ségra a byla překvapená, jak jsou kočky po 7 týdnech „v klidu“. Říkám jí: „Děláš si legraci, jak v klidu, nemají se rády (teda Maryše je to jedno, ale Garry ne :-)), neležej u sebe a Garry pořád Maryšku sem tam plácne nebo na ní zasyčí, já čekala, že po měsíci už spolu budou ležet na sedačce v objetí a budou se pusinkovat :-)“. Odpovědí mi bylo: „Jo, to tak ale mooožná za půl roku, a nezapomeň, že jsou to dvě ženský“. Takže asi tak :-)

Odměnou mi ale je i několik ponaučení. Třeba že o kočkách toho fakt evidentně moc nevím, a tak jsem si objednala nové zajímavé knížky o jejich chování. Feliway za 800 Kč bych určitě nikomu nedoporučila…ani na jednu kočku nefungoval, raději jim nakupte hromadu pamlsků, to je uklidní víc…A pak jsem si zpětně uvědomila jednu chybu, je to i tip ostatním kočkařům: Na začátku jsem měla lehkou tendenci nenechat spolu přijít kočky do konfliktu (třeba když sem viděla, že Maryš číhá na Garry, až vyjde ze záchůdku a věděla jsem, že bude mela, až na ní vybafne, odlákala jsem jí jinam), což byla blbost, stejně se ta situace jednou zopakuje, měla jsem je hned nechat, ať si to pořeší spolu, už by to možná měly za sebou…

Pěkný den všem!

Lu & spol.

Autorka Lucie Navrátilová

(...)


Děkuji za užitečný článek!

Kočičí kolektiv


Dobrý den... naprosto přesně vím, o čem je řeč. 1.března jsem v poamtení smyslů a znuděná dlouhou nemocí nevydržela nátlak na fcb a přjala do pěstounské péče dvě kočičí seniorky k našim 3 neskutečně rozmazleným kocourům. Nejstarší Škubánek si nezvykl doposud a holky na něj taky ne. Možná proto, že jsou stejného věku, protože ty zbývající 2 puberťáky berou v pohodě. Použili jsme Feliway, použili jsme i bachovky, což na chvilku pomohlo, ale ne úplně. Prostě holky a Škubánek spolu vedou tichou válku, on je provokuje velmi pomalou chůzí v jejich blízkosti, kdyby měl puknout, vyžere jim z jejich mističek všechny granulky a holky na něj za odměnu nepřetržitě syčí a občas ho i proplesknou. Škubánek nám to skutečně nehodlá odpustit, tak občas označkuje jejich území a doprovází nás neustále velmi ukřivděným pohledem a mňoukáním. A co my. My jsme si prostě zvykli, protože jsou to stejně všechno zlatíčka a miláčkové a i když oni to nevědí, tak já vím, že kdyby byli venku, tak už by třeba nebyli...
Maršenku, tedy Maryšku jsem sledovala na webu stále a moc jsem jí přála krásný domov a to se myslím podařilo, takže vám moc děkuju, protože Marša je hrozně zábavná a skvělá a já jsem za ní ráda, a věřím, že nakonec si stejně na sebe holky zvyknou. J. M.

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"