Jak šlo šídlo do lesa tak trochu jinak

Když jsem četla příběh o setkání s liškou, vybavily se mi moje toulky po lese: dělí se do několika kategorií. A to relaxační – když potřebuji vyčistit mozek od starostí , povinné – když je potřeba vyvenčit pejska a houbařské – když rostou!

Jedno letní dopoledne jsem neměla stání, protože jsem si den předtím vyhlídla nádherné hříbky, které už se nevešly do košíku. Byla jsem připravená vyrazit, už jenom košík do ruky a jde se. „ to snad nemyslíš vážně, zase sama do lesa?“ a jéje, zapomněla jsem, že manžel si dnes předsevzal udělat kus práce a nehodlá hlídat psa. No psa, malou čubičku, která má zrovna období, kdy by ráda založila rodinu a sousedův třikrát tak velký hafan je pro ni zaručeně tím nejvhodnějším partnerem. Jelikož mezi chatkami nejsou žádné plůtky ani ohrady musíme být ostražití. „dobrá, beru si psa s sebou“ Tak rychle košík do ruky, fenečku na vodítko a vyrážím. Paráda , všechno jde jak po drátku, psí dáma poctivě označuje každou zátočinu, každý kamínek i pařízek, ale za chvilku jsme v lese. Konečně se začínám věnovat houbaření, jásám nad hnědými hlavičkami vykukujícími z mechu a jehličí, ale najednou zbystřím. Co je to za funění, co se to k nám blíží za zvíře? Hledám si vhodný strom, na který případně vylezu, ale na divoká prasata to nevypadá… a už ho vidím, šťastný výraz, vyplazený jazyk, nadšení, že nás vyčuchal a dohonil. Je to sousedův pes. Domů už se vracet nehodlám a tak jsme ten den hledali houby ve zvláštním uskupení. Já coby vášnivá houbařka v jedné ruce košík a na druhé ruce hárající fenku a v mých šlépějích toužící pejsek. Plný košík jsem opravdu tenkrát nepřinesla, ale zato se mi podařilo pobavit spoustu pocestných, které jsme potkali.

Autorka: Jana Syblíková