Čičíkovo vyprávění

Čičíkovo vyprávění

kočičí útulekAhoj kočky a kočičáci

Musím se představit. Jmenuji se Čičík a věřte tomu nebo ne, jsem kočička, černobílá krasavice se zelenýma očima a myslím, že tohle jméno opravdu nedalo mému dvounožci velkou práci vymyslet, je fakt nic moc, teda to jméno, abyste rozuměli. Mám pocit, že jsem bohužel už občas ukázala , že jsem na jméno přiběhla pro dobrůtku a tak se ho zřejmě nezbavím (mezi námi, přiběhla bych i na vyjmenovaná slova, pááč dobrůtka se neodmítá, že?, ale to dvounožcům nevysvětlíte).

Kde jsem se narodila to už si nevzpomínám, jen na teplo maminčina kožíšku, na dobré mléčko a jazyk, který mě tak pečlivě čistil kožíšek. Pak si ještě vzpomínám na ruce malých upatlaných dvounožců a na doteky, které nebyly tak laskavé, jako ty od mojí maminky. A trochu i na to, jak jsem ty malé dvounožce asi přestala bavit, a oni mě nechali uprostřed louky, samotnou a vyjukanou. Vůbec jsem nevěděla, co si počít, a tak jsem plakala a plakala, a tady mě našel stařičký kocour, při své pravidelné pochůzce okolím, byl velký, to ano, ale vůbec na mě nepouštěl hrůzu, jen se dlouze zahleděl , otočil se a pomalu odcházel. Pak se zastavil a ohlédl se a já pochopila, že mám cupitat za ním. Ne že by se kocour o mě začal starat, to ne, ale vyvedl mě z té velké louky a vysoké trávy, ke statku , kde bylo spousta jiných zvířátek, a kde se i pro kocoura občas našlo něco k snědku a spát se dalo ve voňavém seně. Tak to mi ten starý , léty poznamenaný kocour ukázal a nabídl. Protože jsem nevěděla jak a kudy zpátky k mojí mamince, zůstala jsem zde. Nejdřív jsem hodně plakala a maminku volala, ale ta nepřicházela, byla jsem smutná, ale kručíčí bříško velelo začít se starat o sebe sama.

Tak jsem se naučila kde jsou mističky s krmením, kdy se nejlépe a nejrychleji najíst, dříve než přiběhnou pejsci a mističky shodí, vyjedí a odkutálí v rámci hry. Také jsem se musela naučit najít si místečko ke spaní, tam kde by mě lidé nevyháněli a pejsci nevyčmuchali, také jsem se naučila vyhýbat velkým zvířátkům, kterým lidé říkali koně a kravičky, a také poznat lidi, ty dvounožce, kteří byli každý jiný, někteří si mě nevšímali, někteří mi dali i něco dobrého na zub, a pak byli i takoví, kteří na mě pouštěli pro svoji zábavu pejsky a co hůř, byla tam i slečna, která se moc bavila tím, když se jí podařilo mě trefit přes zádíčka velkým tvrdým koštětem a to Vám kočky povím, že to hodně bolí.

A tak jsem vyrůstala a poznávala svět. Jedna z těch dvounožců byla na mě asi opravdu nejhodnější, nosila mi jídlo, hlídala, aby mi nikdo mističku nevypapal ani nevyhodil, snažila se mě hladit, ale to jsem moc nedovolovala nikomu, protože kočka nikdy neví, jak to kdo myslí a co kdyby náhodou bylo někde poblíž to hnusné koště, také na mě , ale tahle osůbka hezky mluvila, a bylo znát, že ji něco trápí, říkala něco jako kastrace, karanténa , očkování a taková podobná slova, a že doma nějaké kočičáky již má, a co se mnou, abych prý neměla starosti s koťátky a nemocemi, prý jak jen to zařídit. Pak mluvila o nějaké tetičce Kristýně a o domku plném kočiček, a pak jednoho sluníčkového březnového dne po tom co jsem si přispěchala na zavolání pro papání a dobrůtky mě tahle dvounožkyně vzala i přes moje kopání a mručení do náruče, otřela si tvář o můj kožíšek a zavřela do té jak tomu dvounožci říkají přepravky. Pak už přes mřížky vím jen , že mě dávala tetičce Kristýně a ta mě i se svým manželem Michalem vezla autem dál a dál kamsi pryč. Vyslechla jsem po cestě od tetičky Kristýny (protože to vím i od ostatních kočiček, že na kočenky po cestě hezky a ráda mluví), že jedu útulku na kastraci a očkování a pak, že si moje dvounožkyně pro mě přijede a pustí mě zase na statku, kde jsem zvyklá a kde jsem byla doma. První den si asi moc nepamatuji, byla jsem z cesty a toho mumraje unavená tak jsem spala a spala, druhý den už jsem byla zase na cestě na jakousi veterinu, a když jsem se probudila, bylo mi trošku divně, trošku jsem se motala, a na boku mi chybělo pár chloupků mého krásného lesklého kožíšku a uprostřed byl nějaký zelený flek. Ubytovaná jsem byla v karanténí kleci, jak tomu tetička Kristýna říkala, ale řeknu Vám kočky , nebylo to vůbec zlé. Měla jsem krásný měkkoučký pelíšek jen pro sebe, plnou mističku granulek, čistou vodičku a zjistila jsem, že tetička je velmi ochočitelná posluha, protože kdykoliv jsem začala velmi hlasitě mňaukat a mňaučit, tak Kristýna přiběhla, tu s hračkou, tu s paštičkou nebo kapsičkou, nebo na mě alespoň moc hezky mluvila a něco vyprávěla. Navíc jsem mohla pozorovat z úplného bezpečí ostatní kočičky a kocourky , kteří chodili pode mnou v místnosti po něčem, co jsem zatím nikdy neviděla ( teď už vím, že to byl koberec, a že to mají kočenky proto, aby je tlapky při chození netlačily) , nebo si hrály a různě pospinkávali, nikam neutíkali a ničeho se nebáli.

Tetička Kristýna mi díky mému silnému hlasovému projevu říkala hned od druhého dne, že se určitě dočkám, že už si pro mě brzy ta moje dvounožkyně přijede a že pojedu zpět, tam jsem dosud žila, když si na to vzpomenu, trošku se stydím, že jsem tu tetičku svým vřískáním takhle zlobila a ostatní kočičky i rušila, ale kočky důležité je , že to fungovalo a na umlčení se vždy našla nějaká ta dobrota navíc . A tak po pár dnech se jednou otevřely dveře zagarážáku (jak říkají v útulku jedné z místností, ve které jsou kočičky jako já ubytovány) a tam stála nejen teta Kristýna, ale i ta dvounožkyně, která mě tak zákeřně chytla a nacpala do přepravky a poslala mě na takovýhle výlet. Ty dvě si spolu stále něco vykládaly a špitaly, slyšela jsem slova, jako, to půjde, hodně trpělivosti, svérázná povaha, zkusit, dát domov. Nevěděla jsem co ta slova znamenala, ale už jsem se cítila naprosto fit a chtěla jsem z klece pryč, tak jsem zapojila svůj vypracovaný jekot a vřískot a ty dvě ženské dohnala konečně od povídání k nějakému pohybu. Z klece mě vyndaly, nechala jsem se i chvíli chovat v náručí ( aby si to třeba nerozmyslely – to Vám kočky doporučuji, u dvounožců to moc funguje – krásně tím ukolíbáte jejich myšlenky a případné obavy), nechala jsem si vyndat ty divné ocásky , co čouhaly ze zelené barvy na mém boku a pak už zase hups, a byla jsem znovu v té zapeklité přepravce. Přepravku už znám a v autě se to dá také chvilku zvládnout. Když mě to přestalo bavit, spustila jsem jako pokus sérii několika speciálně vybroušených teskných a ublížených zvuků a představte si, fungovalo to. Do přepravky vklouzla ruka a hladila a mazlila můj kožíšek, dokud najednou auto úplně neutichlo. Pak vím, že mě moje dvounožkyně někam nesla, bouchalo pár dveří a najednou byl všude klid, teplíčko a cítila jsem vůni jiných kočiček. Dvířka od přepravky se otevřela a já slyšela jak ta co mě přinesla říká : „ Vítej doma, vítej mezi námi. Tady ti nikdo nikdy neublíží, tady budeš mít vždy plnou mističku, čisťoučký pelíšek, spousty hraček a pokud budeš chtít, tak kdykoliv mazlení a hlazení tvého krásného kožíšku. Vítej kočenko, snad je to osud, nedokáži tě pustit, tam, kde jsi vyrůstala, stále bych myslela na blízkost silnice, na zlé lidi, na zimu, na hlad, a na špatné věci, které tě mohou potkat. Buď naše a přijmi svůj nový domov“. Protože jsem taková holka ulice, tak se samozřejmě nebojím a byla jsem ráda, že se dvířka otevřela. Protáhla jsem si tlapky a vydala se hned na obhlídku toho nového domova. Vůbec jsem se nebála. Z uctivé vzdálenosti na mě koukaly dvoje kočičí očiska, která byla rozšířená údivem , kdože jako jsem. Na prskání jsem jednoduše zaprskala taky, ať si nemyslí, že to neumím, protože už jsem v životě viděla a prskala na víc kočiček a kočičáků.Tak jsem ladně procapkala pár místností a hned jsem dvounožkyni přejmenovala na posluhu, protože jak jsem viděla, ona hned běžela s plnou mističkou masíčka a granulek a hezky mi je dala pod čumáček. Předvedla jsem jaká nadmíru šikovná jsem, protože ikdyž jsem při svém životě venku záchůdek nikdy neměla a ani nepotřebovala, při procházce po mém novém domově jsem ho našla a hned použila, vysloužila jsem si velký obdiv a spoustu dobrot a chválení. V další místnosti jsem našlápla packami to měkké, po čem chodily kočičky v útulku, a musím se Vám přiznat, že jsem se dva dny s tím kobercem mazlila a spikala jsem na něm. Teď už je to pro mě dávno samozřejmě úplně normální věc, ale posluha říkala, že jí to první mazlení s kobercem vehnalo prý slzy do očí.

Ve svém domově ( protože to je jasné, že je to Můj domov) jsem již skoro rok. Mám tu dva kočičí spolubydlící, staršího kocourka nalezence, co ho prý kdysi nějací lidé vyhodili i s brášky a sestřičkami v krabici do příkopu u silnice a kočičku, která přišla z jiného útulku než který znám já, ta trošku kulhá a nemá ocásek. S kočičkou držíme takové jakože příměří. S kocourem se moc ráda honím a provokuji ho, k honičkám a k packování, on vždy dělá, jakože je již starší a usedlý, ale pak to nevydrží a běháme po celém bytě, dupeme a občas jeden druhého povalíme a pokutálíme. Když je večer pohoda a všichni i s paničkou si lebedíme na sedačce v obýváku, pochrupkávám kousíček vedle kocoura nebo kočičky. Musím Vám ale přiznat, že moje nová panička to se mnou zase tak jednoduché neměla a asi ještě trochu nemá. Zpočátku jsem odmítala jakékoliv hlazení, hned jsem začala po její ruce šermovat packami a nebo jsem utekla , to víte, těch lidských rukou co dělaly jiné věci než hlazení bylo mnohem víc. Moje posluha z toho byla velmi smutná a bylo jí to líto. Také moc trápila, když doma uklízela a já se stále panicky bála toho zpropadeného koštěte, co jsem s ním dostávala ty nečekané rány. Trvalo to asi opravdu hodně dlouho, jak říká moje panička, ale dnes už vím, že koště nic nedělá, už dokáži jen tak ležet na zádíčkách uprostřed chodby a nechám koště projet kolem mě skoro těsně a ani nehnu fouskem. Je to normální, nechápu, proč má z toho moje panička pokaždé takovou velkou radost. Také se již nechávám i pohladit, teda pokud to chci samozřejmě já, to pak dokáži zapojit i motůrek předení, přijdu, přitulím se, někdy ducnu hlavinkou a pár chvil si s přivřenýma očkama užívám ty hladící dotyky. Když nechci seknu packou, nebo se odkulím. Moje panička mě nenutí, je trpělivá, říká mi, že za rok nebo za dva ze mě bude velký mazlík. Jediné kdy packou neseknu je, když se se mnou panička mazlí svým obličejem, otíráme si tváře a nosy o sebe, ona mi čichá ke kožíšku a jemně mi do něho dýchá, dává mi pusinky mezi ouška a já přivírám oči. Tohle mazlení jsme si nacvičily teprve nedávno, vždy navečer, ale teď už skoro každý den, užíváme si ho obě, moje panička mi přitom tiše šeptá, jak moc jsem hodná a jak mě má ráda a jak jí už teta Kristýnka říkala, že já jsem prostě svérázná a komplikovaná povaha.

Tak moji milí kočičí kamarádi a kamarádky, už se s Vámi dnes rozloučím, musím zase prohnat kocoura a počkat na paničku až přijde z práce a zkontrolovat, co mi nese za dobrůtky. Také se musím ještě trošku prospat a pak protáhnout a umýt si kožíšek a podívat se z okna, co je venku nového. Prostě mám spoustu práce a povinností, tak Vás pozdravuji a všem Vám přeji hodné páníčky a paničky a plné mističky a útulné domovy, ikdyž jste třeba také svérázné povahy.

S pozdravem mňau Vaše Čičík

Autorka: Dana Schejbalová

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"