Z blahobytu až na samotné dno, Fantomáskův životní příběh – 2.díl

Z blahobytu až na samotné dno, Fantomáskův životní příběh – 2.díl

kočičí útulek
Usadil jsem se na zadní sedačku automobilu a v tu ránu mne obklopilo blažené teplo. Hlavička mi padala níž a níž, až spadla úplně dolů a zabořila se do měkké sedačky. Opět jsem se ponořil do příboje myšlenek. Loď snů právě vyrazila z prvního přístavu a zamířila na širé moře. Nechal jsem se pomaličku unášet na vlnách snění.

Nakonec jsme se dočkali pána, kterému volala milá slečna s žádostí o pomoc, když mne viděla nastupovat do svého automobilu. Pán neváhal a nakonec přispěchal překvapené slečně a mně zbídačenému kocourkovi skutečně na pomoc. Mladá dvojice přemýšlela, co by se dalo v dané situaci asi tak nejlépe dělat. Mnoho možností se nenabízelo, bylo nutné rychle jednat. Vypadal jsem opravdu moc bídně. Nakonec bylo rozhodnuto a automobil se dal do pohybu.

Zastavili jsme u velké brány. Vedle na zdi visela cedule oznamující, že právě zde by mohlo být alespoň dočasné místo pro venkovními útrapami zdevastovaného kocourka. Na ceduli stálo Srdcem pro kočky, tak jsem si pomyslel, že tady by už konečně mohlo dojít k souznění duší a harmonii srdcí. Jestli ne tady, pak už skutečně nevím, kde by k něčemu podobnému mělo vlastně dojít.

Přispěchala nám otevřít moje budoucí teta opatrovnice. Nemůžu si pomoci, ale vypadala docela legračně, poprvé po dlouhé době jsem se pousmál. Skutečná legrace měla ale teprve přijít, to když nemohla teta nastartovat automobil, chtíc mne za každou cenu odvézt rovnou na veterinární kliniku, to aby se mi tam paní doktorka podívala na zoubek. Návštěva veterinární kliniky byla rozhodně na místě. Když mne totiž teta poprvé spatřila, vyjádřila skutečnou hrůzu. Přijel jsem v kufru auta, kam mne z pohodlí měkké zadní sedačky automobilu mladí lidé přemístili, byl jsem celý zbídačený, šrámy na těle i na duši.

Do útulku jsem přijel bydlet bez ohlášení, tak už to prostě někdy chodí. Bohužel, nebylo zbytí a slečna zachránkyně se svým přítelem jeli rovnou do nejbližšího útočiště pro opuštěné kočičky. Vzhledem k rychlému spádu událostí muselo být nejdříve vše naplánováno. Myslím tím, kam rychle se mnou a jak postupovat v rámci mého nuzného stavu. Útulková teta mne tedy po převzetí vysadila v koupelně, aby zjistila, co jsem ve skutečnosti zač. Nelibě jsem zaváněl, rozhodně tedy hrozila koupel a vůbec celkově se muselo prozkoumat, co vše jsem si přivezl s sebou, počítáno na breberky všeho druhu, nemoci, potíže a trápení. Teta konstatovala, že jsem kocourek tajemné tváře a dala mi jméno Fantomásek.

Fantomáskův příjem: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/prijem_z_Kvice_-_kocourek_Fantomas_...

Po prvním návratu z veteriny: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_Fantomas_po_navsteve...

Pohled na mne byl víc než smutný. Tělíčko strhané útrapami, srst prořídlá – místy vůbec žádná. Zadní tlapičky byly opruzené a úplně stejně byl opruzený můj zadeček. V mém kožíšku se nenašlo jediné normální místo bez známek poškození. Mokrá srst z tlapiček a zadečku v trsech odpadávala a zůstávala jen holá - místy bílá a jinde zarudlá - místa. Bylo jasné, že mne dlouhodobě sužuje průjem. Tlamička byla plná krve a hnisu, čumáček také. V uších se mi navíc zabydlela zoologická zahrada, o parazity různých druhů nebyla nouze. Nic nebylo bezbolestné – vzpomínky a ani současný stav.

Nakonec jsem skutečně ještě téhož dne musel navštívit veterinární kliniku, kde následoval další velký údiv nad zkázou jménem Fantomásek. Byl jsem větrem a deštěm, hladem a žízní ošlehaný. Krevní zkouška poukázala na obrovský zánět v tělíčku, chycené ledviny a dehydrataci, souhrnně tuto nemoc nazýváme dlouhodobým strádáním. Musel jsem tedy delší dobu užívat antibiotika, kapat infuze a odpočívat.

V útulku jsem byl zařazený a umístěný do karanténní klece v pokoji zvaném zagarážák, který se měl ale v rámci rekonstrukce brzy rušit. Nicméně, jak jsem již zmínil, nebyla jiná možnost, přijel jsem bydlet a nějaké to místo bylo potřeba zajistit. Člověk zkrátka míní, osud mění.

Sužoval mne i nadále průjem, bylo to šílené. Klec byla vystlána plenami. Kam jsem šlápl, tam bylo vymalováno. Přestože jsem měl v kleci záchodek, rychlosti, s jakou průjem přicházel, se nebylo možné nehodám ubránit. Někdy jsem nestihl na záchodek dojít, jindy sice ano, ale když se mi už konečně podařilo na záchodek doběhnout, stejně jsem si odnesl část nadělení na tlapičkách a zadečku na deku, která sloužila místo pelíšku. Každou chvíli bylo nutné v rámci úklidu zasáhnout, abych měl v kleci alespoň trošku čisto.

Užíval jsem si tepla domova. Denně jsem vypil plnou mističku vody a spapal vše, co mi pod čumáček přišlo. Bohužel, chutnalo mi také stelivo, a tak musela teta zvolit jinou variantu, místo steliva mi měnila v záchodku pleny.

Po absolvování hlavní karantény - v době, kdy hovínko po všech možných laboratorních výzkumech a následné léčbě získalo konečně potřebnou konzistenci, jsem se konečně dočkal většího prostoru. Teta mne přemístila do výběhu. Byl jsem svým způsobem nadšený, bylo zde víc místa a tím pádem i legrace. Úplně velká legrace se ale stejně nedostavila, čekalo mne totiž v rámci léčby další nejedno velké a nemilé překvapení. Cesta k lepšímu zdraví byla spletitá, trnitá a zatraceně dlouhá.

Hned druhý den mého pobytu ve výběhu přinesl všem velký poznatek, začal jsem totiž napadat na přední tlapičku. Teta si myslela, že jsem špatně seskočil ze stříšky boudičky a něco se mi s tlapičkou stalo. Hodiny běžely a kulhání neustávalo. Následovala cesta na veterinu a ejhle - tlapička byla zlomená. Na vině ale nebyl seskok ze stříšky boudičky, ale zlomenina již byla stará a způsobená těžkým úrazem, to když mne ještě venku u popelnic zlý člověk nakopl a já jsem tenkrát zůstal bezmocně ležet s vážným poraněním. Časem tlapička křivě srostla. V tuto chvíli již nebyla zlomenina řešitelná, jak zhodnotily chytré lékařské hlavy. Rentgenový snímek mé polámané tlapičky byl zkoumán dokonce až v Praze.

Začalo mne znovu trápit kakání, jednou bylo hovínko pevnější, pak zase řidší. A co víc, mé bříško připomínalo balón, tak moc jsem byl nafouklý. Hovínko opět putovalo k laboratornímu rozboru a opět jsem cestoval na veterinární kliniku. Výraz tváře paní doktorky po zrentgenování bříška nevěštil nic dobrého. Tušil jsem nějaký zádrhel, který samozřejmě následoval. Teta si myslela, že mám jednu ze smrtelných kočičích chorob, ale nebylo tomu tak. Naopak, měl jsem ucpaná střeva, říká se tomu "megakolon" a je to velice nebezpečná záležitost. Střevo lze sice operovat, ale konkrétně po této operaci dochází po krátké době v četných případech k úhynu. V mém případě ale "megakolon" zapříčinily bakterie, a tak jsem se po dlouhých peripetiích zbavil také tohoto problému. Stejně to byla síla, musel jsem papat speciální stravu, ládovali do mne dýňový kompot a jakési další medikamenty. Samozřejmě, že jsem užíval i léky na přemnožené bakterie. A světe div se, bylo to sice velký nápor, to bezesporu ano, ale zabralo to.

Bylo to zvláštní, přestože jsem se zbavil potíží v bříšku, stále bylo bříško nafouklé jako balón. Lehce jsem zesílil, naplánovali jsme tedy kastraci a nebyla jiná cesta, než zjistit, co se ve skutečnosti v bříšku děje. K velkému úžasu byl v útrobách mého já objevený močový měchýř nestandardních až gigantických rozměrů. Nabízelo se několik variant vážných i méně vážných možností. Laboratorní vyšetření ale nepoukázalo na žádný větší problém. Byl jsem zkrátka majitelem podivné anomálie.

Po prodělané léčbě, všech útulkových peripetiích včetně nutného odčervení a kastrace, no a také postupem času, jsem se opět stal pohledným kocourkem. Pravdou a krutou skutečností zůstává, že už se dávno z mých očí vytratil duch mládí a navíc ty tam jsou akční životní plány. Ve skutečnosti napadám na tlapičku, jsem nemotorný a rozhodně jsem již dávno ztratil šmrnc nepřehlédnutelného fešáka. Nepřehlédnutelný jsem sice zůstal, ale úplně jiným způsobem.

Nevím, zda mám být smutný či veselý, když vzpomínám na své páníčky, kteří zemřeli při autonehodě. Vzpomínám na své milované páníčky s úsměvem, ale také s bolestí u srdíčka a ohromnou jizvou na duši. Vybavují se mi momenty, kdy páníčkové posílali hračky, které mne již omrzely, do útulku. Tenkrát mi to nepřišlo vůbec důležité, až teď jsem začal chápat obrovský význam těchto činů. Bylo to všechno tak dávno, ale vzpomínky jsou stále čerstvé, jakoby se mnohé události odehrály teprve včera. Současný pohled starého kocourka, který si prošel peklem, je úplně jinak bolestný a úplně jinak úsměvný.

Užívám si plnými doušky tepla domova, užívám si každého papání, každé hračky i pohlazení. Už dávno nejsem ten zhýčkaný a rozmazlený kocour, co se v jídle šťoural a vymýšlel si možné i nemožné. Chápu víc než dobře význam slova “útulek“. Pro ty, kteří mají všeho dost, je útulek peklem, ale pro ty, kteří nemají co jíst a kde hlavu složit, je útulek naopak rájem. Bohužel rájem, do kterého ne každá opuštěná kočička má možnost nahlédnout. Přesvědčil jsem se na vlastní kůži, jak důležité je, vážit si každé příjemně prožité životní chvíle.

Pochopil jsem, jak moc to mají venkovní kočičky těžké, jaká bída a nouze venku na každém rohu číhá. Všude samé nástrahy, zima, hlad, utrpení a nemoci.

Společně se svými kočičími kamarády se tady v útulku radujeme ze sebemenšího štěstí, z každé milé životní chvíle i dobrého papání. Společně se pokaždé těšíme, co panička na tácek zase za dobroty naloží. Naučil jsem se trpělivosti, nechám pokaždé dojíst průbojnější kamarády a až poté se dám s chutí do jídla. Naučil jsem se pokoře, oddanosti, vděku. Umím se rozdělit s bližním svým a cítím nesobeckou lásku ke všemu živému. Našel jsem azyl, možná již trvalý, možná dočasný, to sám v tuto chvíli netuším. Zatím se mi poštěstilo získat dvě paničky prostřednictvím virtuální adopce i další milé lidi, kteří mne podporují a posílají mi dárky. Rád bych měl samozřejmě opět své milované páníčky sám pro sebe. S láskou budu tady v útulku prožívat každý nový den a trpělivě čekat, zda se na mne ještě někdy usměje štěstí v podobě nového domova. Domova, kterého bych si uměl panečku teprve vážit.

Podřimoval jsem na vyhřívané podlaze v koupelně a postupně jsem se probouzel. Záhy loď snů zakotvila v druhém přístavu a já jsem se probudil tuze moc šťastný, protože mám střechu nad hlavou. Jak moc bohatý bude můj další životní příběh, to ukáže čas.

Váš Fantomásek

Autorka: Kristýna Kacálková
Úvodní foto: Gabriela Brožová

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"