Ve stínu spravedlnosti - 1.díl

Ve stínu spravedlnosti - 1.díl

kočičí útulek
Že to nemá venkovní kočička v životě jednoduché, to je věc naprosto známá. Někdy však pomyslná hranice překročí meze únosnosti a nic o tom, že nemůže být i hůř. Že si osud umí s námi živými tvory pohrát a někdy až moc, o tom se můžete přesvědčit v mém zbrusu novém vyprávění.

Žila jsem v kolonii venkovních toulavých kočiček. Asi je úplně jedno, zda se jedná o kočičky sídlištní, zahrádkářské či chatařské. Každá zmíněná oblast má pro nás tulačky své pro i proti. Moje smečka patřila k sídlištní kolonii kočiček. Jak už to bývá, narodila jsem se kočičce tulačce a většina mých sourozenců z různých důvodů, které poskytují kočičím tulákům venkovní podmínky, zemřela. Přežila jsem jen já Marša a moje milovaná sestřička Becky. Kočičí maminka Tilly, teta Karolínka, já i má sestřička Becky jsme měly zvláštní želvovinové zbarvení. Ale koho to vlastně zajímá, že jsme byly krásné kočičky, že? Náš život se totiž rozhodně nedal nazvat šťastným, byl plný strádání a starostí.

Maminka nás učila překonávat venkovní nástrahy. Mezi paneláky nám ukazovala, kde můžeme lidem na oči a kde rozhodně ne. Největší dobrodružství však přicházelo se setměním, to jsme se s kočičími kamarády nesměli zdržovat pod sídlištními lampami, neboť by na nás bylo vidět a přesně to by nás mohlo stát život. Ze mne a mé sestřičky se staly moc šikovné kočičí holčičky, během krátké doby jsme se naučily zvýšené opatrnosti a uměly jsme alespoň částečně rozeznávat dobro od zla a obráceně.

Vzpomínám si dobře, že jsem žila velmi komplikovaným životem venkovní tulačky. Měla jsem své kočičí kamarády i rodinu. Bylo nás víc kočičích kamarádů, kteří jsme táhli za jeden provaz. Společně jsme tvořili harmonickou kočičí smečku. Snažili jsme se přežít, především to nás tmelilo dohromady. Přežití pro nás bylo zásadní a nejdůležitější. Jak už to v životě chodí, někteří lidé nás měli v oblibě, jiní nás vyháněli a zavrhovali. Život jsme neměli nikterak jednoduchý, přežívali jsme, jak se jen dalo.

Celá naše kočičí smečka měla vytipované krmiče, kteří nám chodili dopřávat. Každý den jsme čekali, až dostaneme něco na zub do popraskaných plastových nádobek. Věděli jsme přesně, kdy nám přijdou krmiči nasypat granulky, a proto jsme se snažili nepromarnit žádnou příležitost. Kdo se opozdil, nedostal najíst a věřte mi, všichni jsme se snažili být na místě včas. Pokaždé, když nám bylo dopřáno papání, byly nádobky s krmením v obležení naší kočičí smečky, dokud nebylo spapáno poslední sousto. Všichni jsme doslova hladově hltali.

Bylo pro nás těžké přežívat na sídlišti. Skrýše jsme si často hledali přímo v panelových domech, kde jsme se rozbitými sklepními okýnky dostávali dovnitř. Bohužel, jakmile někdo z obyvatel domu zjistil, že přebýváme ve sklepeních, samo sebou nám zamezil přístup a k tomu nám mnohdy znepříjemnil život. Hodní krmiči nám ale naštěstí venku v křoví postavili boudičky vystlané teplými hadříky. Právě u boudiček jsme měli nádobky a mističky, kde jsme dostávali papání. Na jaře a v létě bylo křoví bohaté a boudičky nebyly tolik na očích, kdežto na podzim a v zimě byla situace špatná. Listí opadalo a všechno bylo rázem vidět, což lákalo nepřející škodiče, aby nám naše provizorní příbytky ničili. Dá se říct, že všechna roční období nám přinášela jistá utrpení. V létě se rodilo nejvíc koťátek, ta v hojném počtu umírala, no a v zimě bylo sice koťátek o fous méně, ale byli jsme pro změnu nemocní kompletně všichni. Pamatuji si, že moje maminka Tilly sípala po celý rok, to protože byla nemocná a nikdo jí nepomohl.

Kdybych vám měla vypovědět úplně vše, s největší pravděpodobností byste zírali, co takové venkovní kočičky mohou zažít. Jak už jsem zmínila, lidé se dělili na dvě skupiny. Jedna skupina lidí nám pomáhala, ta druhá nás zavrhovala. Druhá skupina nám ubližovala a nepřála nám nic dobrého. To, co se u nás na sídlišti dělo, si nelze představit ani v těch nejhorších snech. Někteří kočičí kamarádi se beze stopy ztráceli. Někdy se také stávalo, že jsme našli člena naší kočičí smečky bez známek života, to když se třeba najedl z jiné nádobky, než nám byla skutečně určená. Viděli jsme umírat své kamarády v bolestech a křečích, do papání byl totiž přimíchán jed.

Jak už jsem zmínila, chodili jsme v určité hodiny čekat k prázdným nádobkám, než nám přijdou hodní krmiči nasypat granulky. Bohužel, mezi lidmi, kteří nám naopak nepřáli, byli i takoví, kteří už věděli, kdy dostáváme najíst a cíleně nám ubližovali. Jakmile byli hodní krmiči z dohledu, zlí lidé na nás házeli krmení a někdy po nás také stříleli. Jak už jsem zde jednou zmínila, dokonce nás trávili. Viděla jsem až žalostně často umírat své kočičí kamarády. Náš život dostával šedý a smutný nádech. Když už nás šťastnější neskolila choroba a nesrazilo nás případně auto, cíleně nám ubližovali lidé. V našem městě byl skutečně zázrak přežít.

Pamatuji si, že jsem prožila dvě zimy, ta třetí zima právě začínající, jakoby se mi vytrácela z paměti. Jakoby měla přijít, ale nakonec nepřišla. Bylo to zvláštní, ale přesně tak jsem to vnímala. Stalo se bohužel něco, co mi převrátilo život naruby.

Jednoho sychravého dne jsme čekali s kamarády na známém místě u mističek v podobě plastových nádobek, až dostaneme nasypáno. A skutečně, zanedlouho přišla naše záchrana v podobě krmičů. Dostali jsme nasypáno a hltali jsme každou granulku jako o život. O život jsme se museli rvát denně, to se ví. Krmiči s námi chvíli zůstali, měli totiž pokaždé velkou radost, že nám moc chutná. Protože však mezi námi byli i plašší kočičí kamarádi, krmiči vždy zanedlouho odcházeli, abychom se v klidu mohli najíst všichni a dostalo se tak i na plašánky. Na tento den nikdy nezapomenu, ráno bylo skutečně velmi sychravé a mlhavé, odpoledne již začalo vykukovat sluníčko, řekla bych ale, že dokonce mírně mrzlo.

Chroupala jsem granulky. Měla jsem úžasný pocit, když jsem se mohla pořádně najíst. Dodávalo to mému životu sílu a energii. Vtom se to stalo, ozvalo se několikrát po sobě “prásk“. Zmateně jsem se ohlédla a viděla jsem zkřivenou grimasu smíchu v obličeji člověka, který stál velmi blízko a cíleně na mne mířil. Radost a požitek z právě konzumovaného jídla, nám zatměla všechny důležité smysly, takže naše kočičí smečka před útokem vůbec netušila, že se blíží nebezpečí. Zatmělo se mi před očima, cítila jsem tupou bolest, střídavě teplo i zimu. Nade mnou se začaly zcela zřetelně míhat temné stíny, slyšela jsem krutý až divoký smích a sprchu sprostých slov na adresu nás toulavých koček. Padla jsem k zemi, kočičí kamarádi se divoce rozprchli do všech stran. Tohle už jsem přeci několikrát viděla, ale z jiného úhlu pohledu. Pokaždé jsem byla mezi prchajícími, tentokrát jsem však dostala několik zásahů já. Záporná postava mne odkopla do křoví, zřejmě aby zahladila stopy násilí.

Po nějaké době jsem cítila, že mne chodí okukovat kamarádi z naší kočičí smečky, šťouchali do mne a snažili se mi pomoci. Vnímala jsem vše ale velmi vzdáleně a těžko rozeznat, zda to byla skutečnost či pouhý sen. Tohle jsem zažila z druhého pohledu mnohokrát, když jsem se snažila probudit některého z mých umírajících kamarádů. Bylo jedno, jestli kočičímu kamarádovi někdo ublížil, anebo umíral vysílen nemocí. Snažila jsem se pokaždé umírajícímu pomoci. Vnímala jsem detailně tolik podobné situace.

Když jsem v křoví osaměla a nabyla jsem maličko vědomí, s pocitem obrovské bolesti jsem popolezla víc na stranu do spadaného listí, tam mi bylo citelně tepleji. Všude byla cítit hniloba tlejícího listí, krev a pachuť blížící se smrti. Nade mnou se odehrávala válka barev a stínů, síla temnoty hrála v této válce hlavní roli v můj neprospěch. Temnota totiž nevěštila nic dobrého a podtrhovala jen můj zoufalý a bídný stav, ve kterém jsem se právě nacházela. Nevím, jak dlouho jsem v křoví ležela, ale pár dní to muselo být určitě. Vím jen, že jsem lízala kapky vody z tlejícího listí, jak velké sucho v hrdle jsem cítila. Přála jsem si, aby už konečně přišel konec, modlila jsem se za to ze všech sil, které mi ještě zbývaly. Mé modlitby byly vyslyšeny, začala jsem vnímat místo temnoty velmi intenzivní bílé světlo, teplo a milé postavy v bílém.

„Arný, Arný, pejsku, vrať se zpátky! Fuj, nechej to smetí a hlavně nic nepapej, aby ti nebylo špatně jako posledně.“ Na odpolední procházce okřikovala svého pejska slečna, která se procházela sídlištním parkem společně se svým přítelem. „Tak slyšel jsi, Arný?“ Maličký pejsek nechtěl z křoví vystrčit čumáček, a proto se slečna chystala pejska z křoví co nejdřív vyhnat. Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. To by tak ještě scházelo, aby snědl něco otráveného, pomyslela si. Slečna rychle běžela ke křoví. „To snad ne, tady leží téměř mrtvá kočka!“ Přítel přispěchal své slečně na pomoc. „Prosím tě, pojď a nehrabej se v každém hnoji, ta už dávno nedýchá. Podívej, jaké má díry v hlavě,“ pravil přítel. „Ne, počkej, ona žije!“ „No a co chceš jako dělat? Do kapsy máme hluboko a k tomu spoustu dluhů. Víš ty vůbec, kolik stojí veterina?“ Proběhla rychlá porada, ze které vyplynulo, že by bylo dobré kočičce dopřát alespoň poslední injekci. „Odveď prosím Arnyho domů, nasedni do auta a vyzvedni nás, já tady s kočičkou počkám,“ zahlásila slečna.

„Dobrý den, našli jsme v křoví kočičku, ale nemůžeme si ji nechat a na ošetření popravdě nemáme vůbec žádné peníze.“ Mladý pár, jehož úloha v tu chvíli skončila, spěchal domů. Lékařka byla na sále a operovala, no a sestřička vytáčela číslo do srdíčkového útulku s prosbou, zda by se v útulku případně kočičky ujali. V tu chvíli nikdo netušil, jak se bude smutný příběh dále odvíjet. Sestřička čekala na lékařku a v útulku všichni netrpělivě očekávali zprávy z veteriny.kočičí útulek

Probudila jsem se v kleci, vůbec jsem netušila, kde jsem a proč jsem zrovna na tomto místě. Nebylo mi jasné, odkud přichází zvuky, točila se mi hlava. Nevěděla jsem, kdo jsem a kde jsem. Ztrácela jsem se sama v sobě. A jak jsem již zmínila, mé modlitby byly vyslyšeny, začala jsem vnímat místo temnoty velmi intenzivní bílé světlo, teplo a milé postavy v bílém. V tu chvíli jsem přestala vnímat úplně. Tak nějak to asi vypadá za duhovým mostem, o kterém jsem již tolikrát slyšela, pomyslela jsem si.

Jakmile si vzpomenu, co bylo dál, určitě o sobě dám vědět.

Vaše Marša

Autorka: Kristýna Kacálková

Zapnula jsem


Zapnula jsem PC...koukám,článeček od "Maršenky."Těším se,jak si počtu a sama sobě slibuji..."DNESKA NEBUDU BREČET"...sakra,zase jsem se spletla a statečně slibovala sama sobě nemožné.
Maršenko,kočenko krásná,věřím,že už bude jenom dobře...

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"