Ivíčkův dopis

Ivíčkův dopis

kočičí útulek
Milí kočičí přátelé z Vrbičan, mě neznáte, ale já znám vás, protože mi o vás panička vypráví a někdy se spolu díváme na vaše videa.

Třeba když panička s páníčkem nakoupili speciální dobroty a chystali je pro vás, moc jsem škemral, abych taky dostal. Ale panička mi začala vysvětlovat, že tam u vás ve Vrbičanech máte nemocné kočičky, které nemůžou papat všechno, kdežto já že jsem zdravý jako rybička nebo jako tuřín, to už přesně nevím, a tak bych ty speciální dobroty měl nechat těm z vás, kteří je potřebují. Nechal jsem si tedy zajít mlsnou. Paníčkové vůbec říkají, že prý jsem mlsný, ale to není pravda – podle nich bych měl baštit celý den jenom jeden druh granulí, no řekněte sami, kdo by to vydržel?

Ale to jsem trochu odbočil. Viděl jsem s paničkou video, kde jsi byl ty, Lionku, byl jsi zrovna ve Vrbičanech krátce. Mňoukal jsi, asi tě něco bolelo nebo ti bylo zle a mně to bylo tak líto. Pozorně jsem tě poslouchal a ani jsem se nehnul, panička říkala, že tak smutného mě asi nikdy neviděla. Ale jsem moc rád, že už je ti líp, vůbec máte všichni veliké štěstí, teta Kristýna se strejdou Michalem se o vás moc pěkně starají a mají vás rádi, to se jim musí nechat.

Když už jsem u toho, něco bych měl říct o sobě. Mám páníčky rád a vždycky mám velikou radost, když přichází domů. Domov, to je vůbec pro mě nové slovo, znám ho asi rok a čtvrt – tak dlouho už jsem s páníčky – a moc se mi líbí. Taky jsem byl v útulku, ale jinde, než vy. Chvíli mi trvalo, než jsem si mimo útulek zvyknul, než jsem začal lidem opravdově důvěřovat. Tady doma jsem si ověřil to, co už jsem si myslel v útulku, že lidská ruka může i hezky hladit a ne jen ubližovat.kočičí útulek Co vám budu vyprávět, však vy víte, jak se někdy lidi chovají ke kočičkám na ulici. Ale abyste si nemysleli – nejsem nějaký gaučový kocour na muchlování. Občas se nechám pohladit a podrbat, ale jsem přeci pořádný chlap jak se patří a ne nějaká měkota, co se třese na mazlení. Musel jsem si ale zvyknout, že když panička přijde domů, chvíli mě chová a pusinkuje. To holt přetrpím, hlavně, když mi pak dá nějakou dobrotu. Smějou se mi, že prý když mě mazlí, tvářím se jako puberťák, co nechce, aby ho máma objímala. Tomu já nerozumím, ale fakt je, že z nějakého muchlování rozhodně nejsem na větvi.

Náš byt je pro mě loveckým územím. Nejraději běhám sem a tam, plácám a chytám všechno, co se hýbe, pozoruju za oknem holuby a bojuju. Aby vám to bylo jasné, mně nestačí jen chytat všelijaké šňůrky a hračky, co mám od páníčků, musím i bojovat. Páníčkové mě už naučili, že s jejich rukama se nebojuje. Že prý oni nemají kožich na ochranu jako já a tak by ode mě dostali přímý zásah do kůže a to že není příjemné. (Když ale říkají, že nemají kožich, vím, že docela nemají pravdu. Podobný kožíšek jako já mají na hlavě a tam já někdy v noci lehávám. Ta jejich holá kůže opravdu není nic moc.) A proto, když na mě jde bojovná nálada, navlečou si starou koženou rukavici a hra může začít. Panička mě vždycky podporuje, říká, jak jsem udatný, jak mi to jde a taky že jo, měli byste mě vidět! Koušu do rukavice jako divý, sekám packami, drápy zatínám. Někdy se mi směje, když z boje uteču, ale tak to není, já jen na chvilku odběhnu, abych promyslel novou strategii, jak zaútočit na zákeřnou rukavici. Ale jinak panička říká, že se jí líbí, když vidí v mých očích zapálení pro hru, když může pozorovat, jak v tu chvíli všechny svoje síly a všechno svoje nadšení plně vložím do hry, i když někdy v tom vzrušení švihnu packou vedle a trefím se omylem na holou kůži bez rukavice.

Taky umím dát najevo, když se mi něco nelíbí. Když nechci hladit, tak ucuknu, ale jsou chvíle, kdy na drbání nemám nejmenší pomyšlení a to pak páníčky varovně kousnu nebo se po nich oženu packou. No řekněte, jak jinak mám dát najevo, že si něco nepřeju? Ale nejsem nijak zákeřný a nedělám naschvály, to vůbec ne, mám je rád a jsou na mě hodní. Panička se sice ze začátku trochu déle srovnávala s tím, že jsem takový divoch, ale zvykla si a moc ji baví si se mnou hrát a pořádně dovádět. Říká, že mají za mě zodpovědnost, když už si mě z útulku jednou přinesli. Tomu nerozumím, ale jestli to znamená, že se o mě budou starat, jsem jedině rád. Že mezi námi postupně vzniknul vztah, který se utužuje a prý je potřeba trpělivost. Někdy se mě ptá, jestli vím, že mě mají moc rádi a to víte že jo.

Nechám už těch sladkých řečí. To je zatím na úvod vše, co jsem vám chtěl říct, milí vrbičanští přátelé. Příště napíšu o tom, jak se náš domov přestavoval, zaslechl jsem totiž, že váš útulek se má také nějak předělávat. Moc vám přeju, abyste si našli takový prímový domov, jako mám já. Posílám spoustu pozdravů a vlastně abych nezapomněl, jmenuju se Ivíček.

Autoři: Martina Housková a kocourek Ivíček - Plzeň

Pár postřehů..............


Milý kočičí kámoši Ivíčku,
I já jsem na tom byl jako Ty – jako bych se viděl (útulek, nedůvěra a potom polehoučku jsem povoloval obezřetnost), dělám taky lumpárny a jsou mi odpuštěny, protože mám ten nejkrásnější kukuč na světě – to říká naše panička
Je to hrozný, jak nás pořád chtějí muckat a hladit hlavně přes den, ale když se chci v noci muckat já, tak se musím vnutit a vím jak na to: Vyměřím rozběh, skok a hup na břicho a už jsem v posteli a tulím se. Někdy ale slyším, že jsem jak padající lavina. Zajímalo by mě, jestli ta lavina teda hřeje jako já
Jen Ivíčku musíš dotáhnout do konce vše, co se jídla týče, musíš zoufale mňoukat a tvářit se, že byly doby, kdy se fakt lépe „vařilo“ a denní menu se určitě rozšíří - i když kázání máme taky za sebou – 3 druhy granulí fakt prý musí stačit, no nevím. Ale jsme čtyři a společnými silami určitě zvládneme náš švédský stůl rozšířit.
Tak čauky mňauky
Troubelín v.p. (vlastní packou)a v.z. (v zastoupení) Cecilky, Gremlinka a Garfielda

Výborný nápad


Milý Ivíčku,
byl to od Tebe úžasný nápad, seznámit ostatní s Tvojí povahou a chováním, které je pro lidi občas záhadou. Já jsem kočka domácí, narodila jsem se mamince Britce, ovšem tatínek byl vesnický tulák a tak jsem podědila jak vznešenost dámy, tak plachost a nedůvěřivost.
Moje milovaná panička si mě vyhlídla na jedné fotografii a přijela si pro mne, když jsem byla ještě malé koťátko. Hned mě taky seznámila se svojí maminkou a prý jí mám říkat babičko :-) Babička je přesně taková, jako tvoje panička, taky by se chtěla pořád mazlit a pusinkovat, tak jsem jí zpočátku párkrát sekla vystrčenám drápkem. A co myslíš, stejně když k nám přijde, tak si mě musí alespoň trochu pomuchlovat.
Naštěstí moje panička mívá puštěnou krabici, které říká PC a tam poslouchá povídání o kočičkách. Tak se seznámila s Kristýnou a s Michalem a před rokem si klidně přivezla malýho vetřelce. Chvíli jsem nevěřícně zírala, co je to za bílou myš, ale byl to kočičí kluk. Nejdřív jsem fakt byla naštvaná, ale ten prťous si z toho nic nedělal. V útulku byl jenom krátce a nestačili ho tam vychovat, tak to zbylo na mě. Brzy se z nás stali velcí kamarádi, ale hlavně, Bártik je kocour mazlící a když přijde babička, tak já jsem ušetřená velkýho pusinkování a Bárt si to naopak užívá.
Tím chci říct, že i my kočky máme každá svoji specifickou povahu a lidi si na to musí přivyknout a ne chtít nás mít jako hračky.
Moje panička jednou viděla vstupní plakátek na domu s obrázkem kočky a pod ní byl nápis "tady bydlím já a moji sluhové", vzala si to k srdci a chová se podle toho. Jenom když provedeme velkou lumpárnu, tak se na nás zlobí a granule nám taky odměřuje, prý by z nás byly chlupatý koule, to je nehoráznost viď.
Zase napiš, co je u vás doma novýho, to přestavování mě moc zajímá, mě stačilo stěhování.
Tvoje nová kamarádka Meguška :-) mňau

poděkování Ivíčkovi


Milý Ivíčku,

moc ti děkujeme za krásný článek a těšíme se na další!

Kočičky z Vrbičan

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"