O Jožkovi

O Jožkovi

kočičí útulek
„Babí, babí, tohle koťátko si vyber, to je nádherné!“ Vnouček Adámek si Jožku doslova vykřičel. Babička tedy neváhala a sáhla po maličkém kocourkovi. „Budeme mu říkat Jožinek,“ pravila. A tak se stal maličký Jožka babiččiným společníkem a přítelem v časech dobrých i zlých. Malý Adámek za babičkou pravidelně jezdil na prázdniny a na Jožku se vždy ohromně těšil.

Babička Jožku doslova milovala. Ti dva k sobě neodmyslitelně patřili. Kocourek Jožka vyplňoval babičce volné dny. Když byl Jožka ještě koťátko, byl velmi aktivní, zlobil a skákal. Časem se kocourek zklidnil a zvážněl. Jožka trávil s babičkou veškerý svůj volný čas. Koukal s babičkou na televizi, chodil s babičkou na zahrádku a spát chodil jak jinak také s babičkou. Čas plynul a babičce i Jožkovi přibývala léta.

Babička vážně onemocněla a cítila, že již ztrácí tu správnou vitalitu a sílu. Pokaždé, když babičku navštívila její rodina, babička se ujišťovala, zda se o kocourka rodina postará, až tady jednou nebude. „Ale babí, tohle neříkej, ty tady budeš ještě hodně dlouho,“ pravili rodinní příslušníci a babičku utvrzovali v tom, že o jejího milovaného Jožku bude perfektně postaráno. Přesto se babička ujišťovala stále dokola a stále dokola byla také ujišťována, že se nemusí bát a může se na svou rodinu ve všem určitě spolehnout.

Čas plynul dál, babička chřadla a nakonec Jožku pro nemoc a pokročilé stáří v říši pozemských zákonů navěky opustila. Duše těch dvou však zůstaly navždy spojeny a babička Jožku denně pozorovala z nebeských výšin a rozmlouvala s ním. Chápající Jožka vše naplno vnímal. Vnímal přesně tak, jak to umí jen osamělé zvířátko. Babička Jožkovi vysvětlovala, že pro něj nastanou zlé časy, ale aby se ničeho neobával, protože vše zlé totiž jednou pomine.

Jak to již často bývá, rodina se pídila po tom, co po babičce movitého zůstalo a s Jožkou už se bohužel vůbec nepočítalo. Nejjednodušší bylo vypustit Jožku ven a už se víc o kocourkovo blaho nestarat. Než by se vše po babiččině smrti vyřídilo, Jožku by stejně nikdo do domečku nejezdil krmit a už vůbec nepřipadalo v úvahu, aby si rodina vzala kocourka k sobě domů. Babiččin vnuk Adam, který se kdysi zasadil o to, aby si babička vybrala právě kotě Jožku, protestoval proti kocourkovi nejvíc. Babička už tady nebyla, a tak nebyl důvod kocourka na časy budoucí zajistit. Adam už nebyl malé dítě, které se nadšeně těší na kocourka, ale stal se dospělým člověkem s naprosto odlišnými zájmy.

Tou dobou již starý a nemocný Jožka zůstal opuštěný venku a musel se naučit proplouvat velmi těžkým životem dál. Nikde nebylo bezpečno. Dnem i nocí o sobě dávaly vědět nástrahy všeho druhu. Nějaký bláznivý člověk po venkovních kočičkách dokonce střílel a Jožka se brokům bohužel také nevyhnul. Začal doslova boj o přežití. Jožka přespával pod schody domečku anebo v blízkém křoví. Byla mu zima, kocourka kousaly blechy a sužovaly ho další hladové breberky. Následující události v životě kocourka Jožky byly moc smutné a tragické zároveň. Vše bylo naprosto odlišné, než na co byl kocourek zvyklý, když ještě bydlel se svou milovanou babičkou. Kocourka navíc přestaly poslouchat klouby, zadní nožky za sebou sotva tahal. Pusinku měl prostou zoubků, a proto také nehrozilo, aby si Jožka sám něco k snědku ulovil. Venkovní život se na kocourkovi podepsal ještě víc.

Vysílený Jožinek bloumal okolím a v posledním tažení zachytit pohledem domeček a lidi na zahrádce. Začal se lidem ukazovat stále častěji a ti mu dali alespoň něco málo do mističky. Jenže, Jožka nebyl jejich kocourek a k tomu měli milí lidé svých starostí až nad hlavu, a proto nebyli z nemocného kocourka dvakrát nadšení. Dočasný venkovní azyl však nemocnému stařečkovi přesto poskytli. Jožka za sebou tahal nožičky a tou dobou se sotva ploužil, ani nízký plot nebyl schopen přeskočit, tak žalostný byl jeho stav. Byl životem zklamaný, vážně nemocný a ztrápený.

Jen tak mezi řečí se o kocourkovi v práci zmínila paní, která Jožku venku dokrmovala. Zmínila se našim holkám - Janě a Míše. Holky neváhaly a zajistily Jožinkovi pomoc...

...Nechápal jsem, co se stalo. Najednou tady nebyla moje milá babička. Odvezlo ji bílé auto prý do nemocnice. Stále se nevracela, ale čím dál tím častěji do našeho domečku docházela její rodina. Babiččin vnuk Adam, který si se mnou kdysi tolik hrál, mi bez jediného slova na vysvětlenou zamezil přístup do domu. Udělal jsem na něj smutné kocouří oči, ale ani to nepomohlo. Poté dům na delší čas osiřel.
kočičí útulek

Nevěděl jsem, co se děje a byl jsem naprosto ztrápený životem, který se mnou pořádně zametal. Denně jsem duševně naslouchal své paní, která mne na věky věků v říši plné zmatků opustila. Trápil jsem se, byl jsem starý, nemocný a unavený. Srst na mně visela, byla povadlá a špinavá. Svědily mne kousance a štípance od všemožných breberek. Pořád dokola se mi před očima promítal hrůzný obraz temných venkovních stínů, které mne po vyhození z mého domečku neustále pronásledovaly. Byla mi strašlivá zima, byl jsem mrzutý a zklamaný. Přál jsem si, aby už bylo po všem. Trpěl jsem zimnicí a pomaličku jsem odcházel steskem.

V druhém polovině března jsem se dostal do útulku ve Vrbičanech. Vrčel jsem, protože mi bylo moc úzko, netušil jsem, co bude následovat. Nová panička ze mne měla trošku strach, cítil jsem to. Vůbec nevěděla, jak se mnou naloží druhý den, až spolu pojedeme k lékaři.

V útulkové karanténní kleci jsem se zavrtal do dek. V duchu jsem myslel na to, že mi alespoň není zima. Na zub se tady také něco našlo. Nikdo mne však nemohl přesvědčit o tom, že již nechci a ani nedokážu bez své milované babičky normálně žít. Protože jsem byl již stár a dle zákonů vrbičanského útulku se provádějí stařečkům krevní testy, jel jsem druhý den na plánované vyšetření. Krevní testy dopadly v celku dobře. Páníčkové dostali instrukce, abych byl pod přísným dohledem, protože jsem za sebou tahal zadní tlapičky. Pár dní jsem v novém domově něco málo snědl a byl jsem vděčný alespoň za teplý pelíšek v podobě dek. Jakmile mne páníčkové odčervili, breberky z kožíšku padaly jedna za druhou, až jich byly deky plné. Panička byla z mého vrávoravého chození docela dost vykulená. Neuměl jsem totiž pořádně chodit a ploužil jsem se na záchod jako kačer.

Po pár dnech mi začalo být tuze moc špatně, bolelo mne bříško a začal jsem zvracet. Panička se mnou jela vzhledem k mé náhlé apatii a velkému nechutenství za panem doktorem, který mi odebral krev a vyslovil vážné obavy. Druhý den jsem byl uveden do lehké narkózy, přičemž mi byla z bříška vysátá tekutina hnědé barvy. Probuzení po zákroku bylo šílené. Lékaři hovořili o postižení jater s velmi špatnou prognózou. Páníčkové mne zavodňovali pod kůži. Na jedné z veterinárních klinik mi pár dní po zákroku již dávali šanci pouze do druhého dne, a pokud bych byl na tom zdravotně špatně, měl jsem být druhý den navždy uspán.

Panička však osudového dne navštívila kliniku, kde bylo otevřeno o hodinku dříve. Na této klinice jsem byl na prohlídce úplně poprvé den po přijetí do útulku. Znovu mi zde byla odebrána krev. Výsledky byly alarmující a signalizovaly závažné postižení jater. Ošetřující lékařka se v porovnání s krevními testy různých dat vyjádřila v tom smyslu, že se jedná o akutní selhávání jater a je tedy možné s tím ještě něco udělat. Nastal velký boj zlého onemocnění a mého stáří. Domů jsem dostal celý ranec léků a podpůrných prostředků. 2x denně mne doma páníčkové napojovali na infuze a dokrmovali mne. Jídlo při dokrmování teklo do mého žaludku, ale také všude okolo. Páníčkové kolem mne skákali, měnili mi neustále deky, prali a sušili, starali se o mé blaho a velmi často chodili nakukovat do mé nové klece, kterou umístili do hlavního pokoje, abych nezůstal bez dozoru v kleci na terase.

Jožka na infuzích: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_Jozinek_1.4.2012_na_...

Vše bylo víc než akční, až jsem začal jednoho dne samostatně jíst. Nebylo to nic moc, ale něco jsem přece jen spořádal. Následovaly další pravidelné kontroly na veterině. Bylo to neuvěřitelné, ale můj stav se začal opravdu pomaličku zlepšovat. Páníčkové jásali a já jsem zaslouženě odpočíval. Když o těchto událostech vyprávím, vypadá to velmi jednoduše, ale můžete mi věřit, byl to tuze moc těžký boj o přežití. Panička mi předávala energii a já jsem energii skutečně přijímal, i když upřímně řečeno, bez babičky jsem již mnohdy myslel na to, že již nadále nechci žít.

kočičí útulek
Našel jsem zalíbení ve své nové paničce. Domníval jsem se, že už mi nikdy nikdo nedokáže nahradit milovanou babičku, kterou jsem ztratil. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem na stará nemocná kolínka našel další oporu. Babičku mi nová panička bohužel již nikdy nenahradí, to určitě ne, musím ale rozhodně říct, že je na mne panička moc hodná a já ji mám upřímně rád. Tuším, že mne má stejně tak ráda jako já ji. Jakmile slyším paničky hlas, rychle se přibatolím a vrním. Někdy paničku zlobím, protože jsem již starý a stále spím, no a ona si často myslí, že jsem nemocný a začíná mi vždy nosit dobroty, abych jakože neumřel. Jakmile toho nesním tolik, kolik by si panička přála, hned se o mně píše na webu, že jsem údajně ještě víc nemocný, než ve skutečnosti jsem. No, a když nejím v danou chvíli vůbec, připadá mi, že panička dokonce omdlívá. Nevím, jak jí mám vysvětlit, že zrovna, když tady nebyla, tak jsem spapal granulky a prostě už víc sníst nedokážu. Občas to v útulku nemám vůbec jednoduché. Přes všechna příkoří, která jsou na mne v novém domově páchána, jsem ten nejšťastnější kocourek na světě, na to můžete vzít jed. Mám svou novou a bláznivou paničku moc rád, a proto jsem jí otevřel své velké kocouří srdce dokořán a dovolil jí, aby se o mne mohla náležitě postarat.

Vás Jožka ze Srdíček

Autorka: Kristýna Kacálková

Vzkaz od Škubánka


Milý kamaráde Jožinku, tak tady sedím se svou posluhou na Veleslavíně a brečime spolu nad tvým příběhem. Já brečim, protože jsem měl stejný osud jako ty, ale naštěstí po mně nikdo nikdy nestřílel a nemusel jsem být úplně bezďák. A posluha brečí, protože je prostě takovej uplakánek. Já jsem měl zase dědouška, taky mi ho odvezlo velký auto s houkačkou. Dedoušek se mi vrátil, ale jenom na chvilku. Jenom na takovou chvilku, aby stačil zařídit, aby se o mě někdo postaral, v útulku kam mě odvezli. On mi to vysvětloval, že jde taky do útulku, ale že tam kočičky nesmějí. A pak do toho mýho útulku přijely moje současný posluhy a vzali mě domů k sobě, protože se jim mě zželelo. Ale proč to píšu... protože je to skandál. Protože tady v tý zemi se lidi nechtěj starat ani o svoje rodiče a babičky a hodně taky o děti, natož pak o jejich zvířátka. Protože ta naše prťavá země je první na světě v jedné věci a tou je množství lidí umístěných v ústavních zařízeních. A tak jak tak o tom přemýšlím, když se vnouček Adámek nedokázal postarat o tebe, kdoví jestli se jednou jeho děti dokážou postarat o něj, když to bude potřebovat. Tak to jsem ti potřeboval říct. Budu na tebe myslet a posílat ti moc hodný energie a budu si přát, aby jsi se vyzdravil a neměl už trápení. Ahoj Škubánek z Veleslavína

Jožinek


Moc všem děkujeme za komentáře a všechny zdravíme! Máme radost. Zítra jedeme s Jožkou na kontrolu na veterinu. Kristýna

Jožínek


Můžu jen souhlasit s předchozím komentářem. Jožínkovi držím palce od jeho příchodu do útulku. Měl velké štěstí, že se dostal ke své nové paničce Kristýně. A on tu laskavou péči oplácí svou přítulností.Na Jožínkovi jsou nejkrásnější ta jeho očička, oddaná, ne šelmí. Když jsem ho vídala v kleci s hadičkou od infuze, nedoufala jsem, že se bude po čase procházet po útulku. Přeju Jožínkovi ještě hodně času... a Jožínku pozdravuj Lucinku a ostatní kočičky.

Jožínek


Přeju Jožínkovi jěště mnoho, mnoho láskyplných dní!! Sleduji jeho těžký osud od chvíle kdy přišel k Vám do Srdíček. A u srdíčka - toho mého, mě z toho bolí.... Z lidí je mi dost často na nic.... I já mám doma takové "dědictví". Myšinku a Nítěnku. Jejich příběh vyšel loni v září na stránkách Kočičí naděje. Všem Vám do Vrbičan držíme všechny palečky a pacičky!! Celkem 42 palečků a paciček :o))

Jožínek dědoušek


Jožínku, jsem tak ráda, že jsi se dostal do Vrbičan a můžeš ještě zažívat lásku, teplo a bezpečí. Nikdy nemůžu pochopit lidi, kteří nemají kočky rádi či jim ubližují, je to strašné, pro mne přímo nesnesitelné! Ale ještě více je pro mne nesnesitelné, že může takovému tvorečkovi ublížit relativně blízký člověk, rodina, třeba jako ta babičky rodina. Vnuk Adam musel vyrůst v opravdu bezcitného člověka, když mohl Jožínka jen tak bez uzardění vyhodit z domu. Vždyť se mohl o kocourka postarat jinak, minimálně zajistit jeho další osud, tak, že ho dá k jiným lidem či do útulku. Nechápu, jak může mít klidné spaní. Tohle je opravdu nejhorší, když lidé, kteří si kočičku vezmou, nebo vědí že bez nich na tom bude zle,ji pak klidně vyhodí z domova, to je pro mě prostě tak nelidské a nepochopitelné, že se s tím zatím nemůžu vyrovnat. Jožínečku, dědečku (jak říká tvoje panička Kristýna)jsi nádhernej, statečnej kocourek, buď tu prosím ještě dlouho s námi.

Krásné!!


Moc krasne napsane, dojalo me to!
Jozinek ma stesti, ze se dostal k Vám do utulku.

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"