Vzpomínky stařičké Ťapinky

Vzpomínky stařičké Ťapinky

kočičí útulek

Čas neúprosně běží, má svíce života se krátí. Jsem již stařičká a vážně nemocná, a proto bych svůj osud ráda vepsala na pamětní desku srdíčkového útulku. Ráda bych napsala něco o svém životě z dob svého mládí. Z dob, než jsem se dostala do útulku a než jsem také zažila pravé teplo domova a lásku.

Vyrůstala jsem od koťátka na vesnici v Tuchoměřicích u Prahy mezi pejsky a ostatními kočičkami. Nikdo se nestaral o naše zdraví, lidé ze statku nám jednou denně přinesli jídlo do děravého smaltovaného hrnce, občas i mléko nalili. Kdo byl rychlejší, najedl se. Ti ostatní si museli nějak poradit. Bydlela jsem ve staré kotelně, kožíšek jsem měla plný sazí a špíny. Dokonce jsem utrpěla bolestivý úraz a chybí mi kousek ouška, který se seškvařil, to když jsem jen tak tak vyvázla ze spárů žhnoucího kotle.

Dlouhá léta jsem pravidelně rodila svá koťátka, většina jich zemřela, jen ta silnější přežila.

Život šel dál, léta ubíhala, zdravíčko mi moc dobře nikdy nesloužilo. Často jsem bývala nemocná, nikdo mi však bohužel nezajistil potřebnou pomoc, nikdo o mne nepečoval, a tak se vše odrazilo na mém zdraví. Sípala jsem a výtoky z čumáčku a očiček byly na denním pořádku.

Když jsem onemocněla vážně, lidé ze statku se mne chtěli zbavit. Už jsem nebyla ta kočička, která jim aktivně lovila myši. Stala jsem se nepotřebnou, byla jsem “opotřebovaná“, byla jsem jednoduše kočkou k ničemu. Lidé mne vyhazovali z kotelny – mého domova, zamezili mi přístup do teplíčka. Plakala jsem, byla jsem zoufalá. Venku mi byla velká zima. Kožíšek jsem již dlouhou dobu neměla huňatý, byl prořídlý a matné chloupky z něj stále vypadávaly. Ať pršelo, či svítilo sluníčko, stále jsem čekala u vrátek od kotelny. Dokonce mne lidé několikrát polili kýblem studené vody a splašky, přesto jsem se stále vracela ke svému domovu a čekala jsem, kdy už se konečně otevřou dveře k mému vyhřátému kotli.

V té době jsem byla již hodně nemocná a navíc v očekávání dalších potomků, šlo to se mnou velmi z kopce. Byla mi moc těžko, sotva jsem dýchala, ležela jsem na studené zemi, když jsem zaslechla pana statkáře: „hoďte ji na hnůj, ta už je mrtvá.“ Dcera statkáře, když mne již několikátý den viděla strádat a čekat přede dveřmi kotelny a ten den mne našla již malátnou a pomalu umírající, popadla mne a odnesla do blízké kněževeské veterinární ordinace se slovy: „nemůžu vám zaplatit, ale zbavte nás toho zvířete, je jí třináct let a už dosloužila. Prosím, ukončete její život. Stále se nás drží jako klíště, přitom nám nepatří. To víte, kdysi k nám přišla jako kotě, tak jsme ji krmili a už se nás nepustila. Naše kočka to však není, nikdy jsme o ni nestáli, je to zatoulaný a zoufalý bezdomovec.“

Pan veterinář se mne ujal, aplikoval mi antibiotika a zavřel mne do provizorní klícky. Nahlas si pro sebe povídal: „zkusím tě vyléčit, kočičko. Ještě si nezasloužíš poslední injekci, ještě nepřišel tvůj čas.“ Panu veterináři stále probíhala hlavou myšlenka o tom, jak by měl být každý člověk zodpovědný za to, co k sobě připoutá. To v tomto případě ale rozhodně neplatilo.

Pan veterinář neváhal, vytočil jemu tak známé číslo a zavolal do kočičího depozita. Tenkrát čítal srdíčkový domeček zhruba čtyřicet kočiček a zdaleka tou dobou nebyl útulkem, jakým je dnes. Páníčkům chyběla spousta zkušeností, ale to platí pořád, neboť se vlastně všichni stále učíme. Pan veterinář do telefonu pravil: „mám tady starou kočičku, je březí a hodně nemocná. Na své náklady ji vyléčím, jen prosím, mohli byste se kočičky ujmout?“ Páníčkové si pro mne přijeli ještě ten den. Nutno dodat, že jsem byla tak moc nemocná, že se mne již nikdy nepodařilo úplně vyléčit. Mám již chronicky nemocné plíce, sípu a matná srst se stala odrazem mého dosavadního života a zdraví.

Dostala jsem krásné jméno Ťapinka. Ubytovali mne v kuchyni, kde jsem byla sama a mohla jsem tak v klidu čekat na blížící se porod. Po pár dnech strávených v útulku jsem porodila dvě nádherná koťátka. Narodily se mi dvě krásné holčičky – Pralinka a Perlička. Páníčkové stále čekali, až přijdou na svět další koťátka. Následně však pochopili, že příroda je mocná čarodějka, a protože jsem byla již stará a nemocná, nadělila mi pouze dvě ratolesti. Narodilo se mi tolik koťátek, kolik jsem byla v tu chvíli schopná odchovat.

Mé kočičí holčičky byly odkojeny, vychovány, odčerveny, naočkovány a umístěny. Avšak ještě předtím v průběhu kojení holčiček Perličky a Pralinky přišla naléhavá prosba a pro mne i páníčky tak další zkouška ohněm. V hradeckém depozitu se totiž narodilo císařským řezem kočičce Julince pět koťátek, jedno z nich bohužel nepřežilo. Nebohá Julinka však svá koťátka po náročné operaci nepřijala. Jedna z posledních možností byla, pokusit se, zda bych se já - stará Ťapinka ještě zvládla ujmout role adoptivní maminky. Samozřejmě po zvážení všech pro a proti. Toho času jsem totiž vůbec nebyla v nejlepší kondici.

Tentýž den, kdy jsme se všichni dozvěděli o Julince a jejím trápení, se páníčkové vydali do hradeckého depozita pro zbývající čtyři čerstvě narozená koťátka. Původně se páníčkové ničeho neznalí domnívali, že ke mně nová miminka přidají a já - adoptivní máma Ťapinka se koťátek po chvíli ujmu. To však byla zásadní chyba, jednoduše to takto v přírodě nefunguje, a proto muselo být zahájeno umělé dokrmování koťátek a ruční masírování bříšek páníčky. Páníčkové si museli vzít v práci dovolenou, aby mohla být koťátka v pravidelných intervalech dokrmována a vyprazdňována.

Po náročných dnech jsem se konečně koťátek ujala. Ne, že bych dříve nechtěla, ale nemohla jsem, příroda velela jinak, tak to u nás kočiček jednoduše chodí. Zato ve dnech následujících bych si zasloužila - troufám si říct - metál vzorné a pečlivé maminky. Bez mé pomoci by páníčky totiž čekaly krušné dny, protože dokrmovat ještě nesamostatná a maličká koťátka, není vůbec jednoduché. Nešťastný byl také věkový rozdíl vlastních a adoptivních dětí. Věkový rozdíl byl totiž zhruba měsíc a tohle byl vlastně největší kámen úrazu. Starší koťátka nepouštěla ta mladší k cecíčkům a usurpovala je. Jakmile byly Pralinka a Perlička samostatné, musely být ode mne a mladších koťátek odděleny. Jedno z adoptivních koťátek zemřelo, důvodem však bylo onemocnění, nikoliv starší koťátka. Zemřel jediný chlapeček z Julinčina vrhu – zrzeček Albi. Další tři adoptivní holčičky – Ajša, Ája a Aliska přežily. Tříbarevka Ája měla vzhledem k vývojové vadě prasklou očnici. Koťátka měla předpoklad k postižení, neboť maminka Julinka dostala v době březosti antikoncepční tabletu, a proto také nemohla normální cestou porodit. To vše se páníčkové dozvídali postupně. Nicméně, mé adoptivní holčičky byly naštěstí zdravé - krom postižení očí Ájinky. A co víc? Všechny tři holčičky se umístily na Kladno k milým lidem, kteří si původně přijeli pro Ajšu a Alisku, ale poslední holčičky Ájinky se jim natolik zželelo, že odejely nakonec všechny tři kočičky společně a v novém domově se mají moc dobře.

Fotogalerie:

Ťapinka s Perličkou a Pralinkou - vlastními potomky: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Tapinka_s_Perlickou_a_Pralinkou_-_v...

Ťapinka s Ájou, Aliskou, Ajšou a Albim - adoptivními potomky: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Tapinka_s_Ajou,_Aliskou,_Ajsou_a_Al...

Ťapinka se všemi potomky:
http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Tapinka_se_vsemi_potomky

O této etapě svého života bych mohla napsat dlouhý román. Je to tak dávno, až se mi derou slzy do očí. Páníčkové tenkrát získali mnoho nových zkušeností a já jsem získala ten největší dar - trvalý domov, ve kterém již šťastně dožiji.

Čas plynul dál a já jsem prodělala kastraci. Kastraci jsem nesla těžce, byla jsem už starší, a tak toho bylo na mne už moc. Páníčkové byli vyděšení, ale nakonec jsme to všichni zvládli. Byla jsem zařazená do hlavní skupiny kočiček. Na své kočičí kamarády jsem byla tou dobou tuze moc naštvaná. Sice jsem jim neubližovala, ale dávala jsem zřetelně najevo syčivými útoky, co si o nich myslím. Špatně jsem snášela změny, vadilo mi naprosto vše a tyto stavy jsem projevovala hysterickým chováním. Plakala jsem dokonce, i když se na jaro otevřela teráska. Byla to další velká změna, na kterou jsem takto zareagovala. Své horší dny jsem projevovala mrzutostí, kvílením a pláčem. Zvykla jsem si na soužití s ostatními až po dlouhých měsících. Stala se pak ze mne velmi přátelská a velmi snášenlivá kočička ke všem kamarádům žijícím v kočičím domečku. Ty tam byly časy, kdy jsem samou mrzutostí nevěděla kudy kam.

Páníčkové se mnou zažívali kolikrát krušné chvilky, jsem totiž kočička již chronicky nemocná, a tak se mnou bylo potřeba často jezdit na veterinu, aby mi byly podány potřebné léky. Musím však podotknout, že jsem za tuto péči nesmírně vděčná a oplácím vše páníčkům vítáním a mazlením. Když mám lepší dny, tak ducám a plácám páníčky po hlavě, to když zrovna sedí u pracovního stolu, anebo stojí u karanténní klece a já mám na ně dosah. Někdy se jim to rozhodně nelíbí, ale co by pro mne neudělali, že? Plácám a plácám, dokud si mne někdo nevšimne. Nakonec jsou ale páníčkové nadšení, že mám ještě sílu a životní energii.

Brzy mi bude sedmnáct let, jsem již velmi stará, ale tuze moc šťastná kočička. Dokonce v tomto věku řádím, hraji si, projevuji radost. Chtěla bych totiž páníčkům poděkovat za vše, co pro mne udělali. Chtěla bych jim říct, že jsem moc šťastná mezi svými kočičími kamarády. Také bych chtěla vyjádřit, že není nic krásnějšího než pocit bezpečí, lásky a jistoty.

Je tomu pár měsíců, co panička objevila, že mám na oušku bulku. Na veterině mne páni veterináři zkoumali a vyzkoumali, že mám nádor. Jenže, v mém věku už není možné nádor odstranit. Jsem již stařičká a navíc, jakmile zasáhnete do nádoru, stačí jedna jediná zapomenutá buňka, která může nadělat pěknou paseku a nic se tím pádem jednou operací nevyřeší.

Tak jsem vám vlastně tímto článkem chtěla vypovědět, že šťastně a v klidu dožiji svůj kočičí živůtek plný dobrodružství mezi těmi, které skutečně miluji. No, posuďte sami, kolik z opuštěných kočičích kamarádů má takové štěstí jako já?

Vaše šťastná Ťapinka

Autorka: Kristýna Kacálková

Ťapinka


Ťapinko jsi moc krásná a statečná kočička, zvládla jsi takový těžký život, odchovala jsi spoustu vlastních koťátek a přijala i adoptivní koťátka, jsi skvělá Ťapinko, lidé by se od tebe měli učit lásce a pokoře. Jsem moc ráda, že jsi ve Vrbičanech a můžeš svůj život dožít mezi blízkými a milovanými lidmi a kočičími kamarády. Mám tě ráda Ťapulinko.

Přání pro Ťapinku


Milá Ťapičko,

tvůj příběh nějakou dobu sleduji a musím říct, že jsi děsně statečná kočička. Při čtení článekčku jsem opět měla slzičky dojetí v očích. Věř mi, že jsi v nejlepších rukách, Kristýna s Michalem jsou totiž skvělí a jedničky a prostě hvězdy :-). Z celého srdce ti přeji hlavně zdravíčko, abys tady s náma ještě chvilku mohla být, protože nám rozdáváš radost, jsi prostě taková "ikona" útulku Srdcem pro kočky a my tě tady všichni ještě nějakou chvíli ve zdraví chceme mít :-) Ať tě tvoji kamarádi co nejméně zlobí a jsi prostě šťastná kočička.

Tvoje obdivovatelka, kočkomilka Zuzka

Ťapinka


Moc Vám děkuji, Ťapka

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"